Jak jsem se stal konspiračním teoretikem

17-04-2007

Gorg , e-mail autorovi

Musím přiznat, že život mě mnohokrát ukázal, že je stále se co učit. Vzpomínám si jak jsem 11. září byl u své tehdejší přítelkyně, které přišla SMS zpráva, ať si zapne televizi. Vidím hořící World Trade Center, pak mě překvapí, že se zřítila i druhá budova a nikdo tomu nezabránil, divím se jak je to možné, že to uniklo vzdušné obraně, ale přesto mě ani nenapadlo podezírat americkou vládu z nějakého spiknutí. Když jsem pak zaregistroval různé konspirační teorie a různá tvrzení o UFO, které se tam v tu samou dobu mělo vyskytovat, říkal jsem si, že je k ničemu ve všem vidět nějaké spiknutí nebo hledat v nějaké šmouze UFO nebo démona. Přišlo mi, že to škodí té věci šířit nějaké dezinformace. Zdálo se mi to dost nepravděpodobné, že by si to opravdu způsobili sami záměrně. Chci říct, že je zpočátku obtížné něco takového přijmout a můj dojem je, že jakmile si člověk připustí takovou věc už pak není cesty zpátky, což mě občas trošku mrzí. Má to ale i svou dobrou stránku. Ten potenciál, co by to mohlo znamenat, že by mohl vzniknout světový mír. Straší v tom ovšem ta špatná varianta, kdy by to tady Ilumináti opravdu ošéfovali do new world ordru a opravdu by tady byl ten orwellovský svět, který už tady částečně už je, ale ještě to není tak úplně šílený. Cítil jsem ale tehdy, že tato událost bude mít drastické důsledky v politice USA. Já jsem původně USA obdivoval, prvních několik let po revoluci, kterou jsem si příliš nepamatoval, protože jsem byl ještě malý kluk, ale líbila se mi Amerika pro všechno, co představovala - jako protipól nezmarnému komunismu, hollywoodské filmy, MacDonald, kapitalismus s přibývajícím věkem jsem v tom všem viděl světlo perspektivní cesty a doufal, že se ČR bude brzo Americe podobat a stane se prosperující zemí. Vzpomínám si také, že jsem když mi bylo asi 15 let řekl kamarádovi, že je správně, že USA zaútočily na Jugoslávii. Nebo to bylo v Iráku? Už si přesně nevzpomínám, protože jsem se tehdy nezabýval politikou, ale každopádně jsem se o té válce z televize dozvěděl a nějak jsem asi cítil potřebu k tomu něco poznamenat. Také jsem se dozvěděl o protiválečných demonstracích a ti lidé mi připadali jako hlupáci nechápající, že kvůli svržení diktátora je válka nutností. Ne už tak ale v době, kdy došlo k útoku na WTC. V průběhu let jsem se totiž obeznámil s různými MK-Ultra projekty na vymývání mozku, které prováděla CIA za studené války, o amerických pokusech účinků radiace na nic netušící veřejnosti a další podobná šokující zjištění. Díky tomu všemu jsem v průběhu let na USA změnil názor a považoval tuto zemi za poněkud ztřeštěnou, ale tady mluvíme o něčem úplně jiném, o vizi, kde budou masově únašeny děti, lidi mučeni pro dobro věci, no ani dosud si nejsem jistý, jestli je takový negativizmus vůbec zdravý...

Proto mi připadá vláštní, že George Bush asi měsíc po útocích na WTC říká před OSN "Netolerujme konspirační teorie" , jaké konspirační teorie? V té době se tomu v médiích skoro vůbec nevěnovala pozornost. Relativně velmi málo. A on říká OSN, copak věří, že někdo z nich tomu opravdu může věřit? Teď jsou to miliony lidí po světě, tehdy to řešili pouze lidi, kteří už paranoidní byli předtím a už to sledovali, ale těch moc nebylo. Mě to trvalo dva roky než jsem tomu uvěřil.

Očekával jsem, že 11. září bude použito jako argument pro prosazení nějakých cílů. To na sebe nenachalo dlouho čekat a již několik týdnů po útocích byl Patriot Act na světě. Zákon, který radikálně mění přístup k lidským právům. Zděsilo mě, jaký hon na čarodejnice vznikl vůči muslimské komunitě. Tehdy se mi přestal líbit Neviditelný pes, který mě zarážel mírou rasismu a xenofobie. Hádal jsem se v komentářích k příspěvku s tamějšími čtenáři a cítil jsem se zoufale z tak velké míry nenávisti - od lidí v Čechách, kterých se 11. září ani netýkalo. Začal jsem mít apokalyptické noční můry. V jednom z nich oheň prší z nebe, noha zamotaná v ostnatém drátu, chci se schovat pod střechu, ale nemůžu se hnout a každá snaha nohu z drátu vyprostit naopak způsobuje, že mi drát do krve rozřezává nohu. V jiném snu sedím ve dvoru domu a nabývám dojmu, že se nacházím uvnitř nějaké simulace. Jsem užaslý z toho jak reálně cítím vítr, všiml jsem si, že se začíná zvedat a poprchává. Fascinuje mě reálnost dopadajících kapek. Pochvaluji si neuvěřitelně dobrou simulaci. Ze dvora vidím jak přichází bouřkové mraky, chci se jít zvědavě podívat na nějaký horizont, jak bude vypadat blížící se bouřka v celku..uvidíme, čím se simulace předvede, blížím se k průchodu ze dvora a postupně se mi odkrývá výhled na horizont, který je každým odkrytým krokem černější a černější, nemůžu uvěřit, že můžou být mraky tak černé, mám pocit, že jsem nikdy takovou černou neviděl, začínám být zděšený co se to děje, když vyjdu ven dostane se mi pohled na celé dílo zkázy. V dálce v místě, kde jsou mraky nejčernější se do nebe natahují dva ještě černější sloupy podobné tornádu. A v ten moment se s těmi dvěma sloupy něco podivného stalo, něco se stalo s celým světem, projela jím nějaký vlna se kterou se zároveň zastavil čas a já si byl jistý, že to vše znamená, že právě dochází k apokalypse a že jsem úplně sám, nemůžu se pohnout a z nebe začala pršet kyselina. Probouzel jsem se hrozně vyděšený, s částečnou úlevou, že šlo jen o pouhý sen, i když velmi reálný. Přesto jsem si to dával do souvislostí s událostmi ve světě a nabyl dojmu, že válka proti terorismu je onou apokalypsou, ke které právě dochází. Začal jsem na internetu více sledovat informace okolo zákonu Patriot Act a s odstupem sledovat i jisté paranoidní teze, resp. články z masmédií, na které se tyto teze odkazovaly. Rozhodl jsem se zachovat si od těchto teorií odstup, ale zároveň jsem se snažil být hypoteticky schopen připustit možnost, že je to pravda. To mi umožnilo vytvářet si postupně určitou představu, o které jsem si sice nebyl jistý, že je pravda, ale postupně nabývala čím dál věrohodnější struktury. Jednoho dne, někdy kolem roku 2003 jsem na internetu narazil na dokument Alexe Jonese s názvem 911 road to tyranny, zpočátku jsem při jeho sledování měl silný pocit, že se mi ten člověk snaží něco vnutit, ani se mi vůbec nelíbil agresivní styl jeho vyjadřování, místy jsem si film zastavil a vracel nazpátek v pocitu, že ten člověk mluví tak rychle a sází jednu věc za druhou jen proto, aby vytvořil nějaký dojem, který není ovšem podpořen fakty. Ale přibližším průzkumu, kdy jsem si některé pasáže poslechl slovo od slova, jsem si všiml, že argumentuje zcela konkrétně a že jsou i tato fakta očividně ověřitelná. Dokument byl dlouhý trval snad tři hodiny nebo mi to připadalo jako věčnost a nemělo to konce, valila se na mě děsivá vize budoucnosti a věci o součanosti, který představit si, že jsou skutečnost mi nahánělo husí kůži.

 V určitý moment jsem zastavil film a přemýšlel jak se k tomu postavit... sled důkazů a hlavně reálných záběrů zapomenutých v archivu mainstream televizí. Řekl jsem si, že už nemůžu dále zůstávat v nejistotě a zmatku, že teď už musím pod tíhou důkazů připustit, že toto všechno je pravda. Usínal jsem a přemýšlel, co si s tím proboha počnu. Zjistil jsem, že tento názor nedokážu před nikým projevit. Když jsem pak sledoval nějaké další konspirační filmy a spolubydlící kamárád se mě ptal, na co to koukám, odpověděl jsem mu zcela nekonkrétně. Teprve až asi po roce při rozhovoru s jiným kamarádem u piva říkám, že si myslím, že si to udělali američani sami. Ten mi na to odpověděl, že si to myslí taky. Ideozločin byl dokonán. Já jsem si tím byl naprosto jistý, ale přece jen slyšet to od jiného člověka mi dodalo více sebejistoty. Stejně ale dodnes mám problém to před někým vyslovit, protože nechci nikoho děsit a už vůbec ne svý kamarády. A co s tím kdo udělá? Jenže jestliže nejsem schopný říct to ani svým kamarádům, tak jak můžu čekat, že se tato informace provalí veřejně všem? Říkal jsem si, že musím začít u sebe a když už jsem dospěl k takovému názoru, tak můžu svůj život využít k propagaci informace, která třeba nezmění svět, ale třeba alespoň něco málo způsobí. Můžu to udělat, protože ještě stále tu svobodu máme. Až umřu můžu si s klidným svědomím říct, že jsem to zkusil. Možná si jen věci moc beru, ale já jsem byl vždycky takhle naivní, my vodnáři to tak máme hozené. Snadno se nadchnem pro ideály, ale připadalo mi, že asi nemusim to zas přehánět, ale když můžu něčím přispět. I když nevím jestli jsem věrohodný zdroj, já jsem svého čase na střední škole uvěřil, že vláda USA je řízena ještěry z jiné dimenze. Nějak se mi to zdálo pravděpodobné. Pak jsem to radši pustil z hlavy, protože se mi nelíbily ty implikace a nezdálo se mi ani pravděpodobné, že na tomhle jsem schopen něco změnit. Ale vytvořil jsem si tehdy webstránku. Docela mě zaujalo, že jsem na ní zaregistroval přístup od NASA, Pentagonu, US Navy apod. Říkal jsem si, že asi nějakej zaměstnanec možná browsdá. Jen jsem nechápal, co na mých stránkách, které jsou v češtině vidí tak zajímavého. Prošli si všechny stránky.

Dostal jsem nápad udělat promítání v jednom privátním klubu, do kterého jsem tehdy pravidelně docházel. Půjčil se projektor a notebook, natáhlo plátno a promítnuli jsme si jeden pěkný film. V průběhu promítání jsem se cítil hrozně divně, hlavou se mi honily pochyby, jestli to promítání byl dobrý nápad. Co já to vlastně chci někomu vnucovat? Ale už se stalo už s tím nic nezměním, film už běží. Připadal jsem si jako nějaký sektář, který právě verbuje lidi do své komunity. Nechtěl jsem nikoho děsit, ten klub je přece místem relaxace, vtípků a dobrý nálady a já tam přijdu s filmem, že svět je řízen satanisty. Co já jsem to za člověka? Stejně ale sice nechci nikoho děsit, ale mám webstránku, která je plná děsivých informací, jedna horší než druhá. Tím promítáním jsem ale zjistil, že jedna věc je mít o něčem webstránku a něco jiného je to předložit před lidi osobně. Za to promítání jsem cítil velké provinění, nějak jsem si vzal do hlavy, že mě za to musí nenávidět. I když nijak neprojevili, že by se tím vůči mě něco měnilo, nemohl jsem se zbavit dojmu, že se mě bojí, tak jsem to místo přestal navštěvovat po 5ti letech společných zážitků resp. málokdy se tam teď objevím.
Proto je mi jasné, proč je tak snadné věci utajit. Je obtížné je vůbec šířit, je obtížné si je obhájit před sebou, je nesnadné to vyslovit. Celé je to šílené, nikdo nechce působit jako šílenec, kterému chybí už jen kříž v ruce a začít citovat Bibli zjevení Janovo. Přesto ale slovo z úst přítele má mnohem silnější efekt než webstránka. Když si lidé mezi sebou řeknou, jak se věci mají, není ani potřeba aby to bylo zveřejněno v masmédiích.

Zdroj: http://branyvnimani.cz/