Tajná válka Británie v Antarktidě

Na konci 2. světové války Británie vyslala tajnou misi, aby prozkoumala anomální aktivity nedaleko tajné základny v Zemi královny Maud na východě Antarktidy a vyhledala a zničila podzemní nacistický ráj.

Část 1 / 3

Úvod
V roce 1938 nacistické Německo vyslalo expedici do Antarktidy s posláním prozkoumat místa, která by byla vhodná pro umístění základny a učinit formální prohlášení jménem Třetí říše. Během přípravy na svoji misi pozvali velkého polárního výzkumníka Richarda E. Byrda, aby jim přednášel o tom, co mohou očekávat. Příští rok, měsíc po propuknutí nepřátelství v Evropě, se Němci vrátili do Neuschwabenlandu, aby zde dokončili, co začali, s mnoha návrhy, jak má být základna zkonstruována.

O devět let později byl Richard E. Byrd, který se nyní stal admirálem amerického námořnictva, vyslán do Antarktidy s největší skupinou, jaká kdy byla dána dohromady pro polární výpravu. Podle vlastních slov admirála Byrda to byla mise (s krycím názvem Highjump) “v první řadě vojenské povahy”1. Mnoho lidí tvrdí, že tato vojenská jednotka měla zničit tajnou nacistickou základnu v Zemi královny Maud, kterou nacisté přejmenovali na Neuschwabenland a která nikdy nebyla prozkoumána tak důkladně jako zbytek Antarktidy. Ale faktem je, že admirál Byrd hovořil o “létajících objektech, které mohou létat neuvěřitelnou rychlostí od pólu k pólu”2. Na základě výše uvedeného a na faktu velmi dobře zdokumentované německé aktivity před, během a bezprostředně po 2. světové válce se člověk neubrání myšlence, zda není něco pravdy na mýtu o nacistech v Antarktidě. Stejně tak, mohla operace Highjump a Byrdovy výroky zastínit pravdu o britských výpravách pomocí deziformací, aby byla upoutána pozornost pouze na jeho misi a tím bylo zajištěno, že historie zaznamená jen jednu záhadnou výpravu do Antarktidy?

Když už je zmínka o záhadě Antarktidy, Británie se o ní nikdy příliš nezmiňovala. Tento fakt je sám o sobě překvapující, zvláště proto, že britské vojenské síly byly v Antarktidě aktivní v průběhu celé války a pravděpodobně převzaly iniciativu při potýkání se s nacistickou hrozbou z Antarktidy plných 12 měsíců před zahájením operace Highjump.

Britské aktivity v Antarktidě, ačkoli jsou méně zdokumentované a více utajované, jsou stejně úchvatné jako údajně mnohem okázalejší operace Highjump. Naneštěstí pro Británii, přestože byla vítězem Války, tato byla přivedena k úpadku a ponížena dvěma novými supervelmocemi. Ale Británie opět nabyla něco ze své hrdosti a tajně zvítězila nad svými údajnými spojenci v konečné, rozhodující bitvě proti přeživším nacistům: v bitvě, která nikdy nebyla zaznamenána do historických knih; v bitvě, která učinila vátězství na kontinentě přesvědčivějším a, což je nejdůležitější, skončila válku, jíž byla donucena vést.

Antarktické poštovní známky: Nárok nebo vzpomínka?
1. února 1946 byla vydána série poštovních známek se souhladem Jeho Veličenstva krále. Známky způsobily mezinárodní rozhořčení a vyvolaly diplomatickou krizi ve válkou unavené Británii. Osm urážlivých poštovních známek připomínalo britský nárok na Falklandské ostrovy, ale jedna z nich zobrazovala část mapy Antarktidy, která přehlížela ve
škerý nárok Chile a většinu nároku Argentiny na území tohoto kontinentu. Proč by Británie v době, kdy světová ekonomika byla v tak strašné tísni, působila mezinárodní krizi kvůli území, které se zdálo být zcela bez života?

Mnoho historiků tvrdí, že britský poválečný zájem vznikl z důvodu naléhavé potřeby surovin a Antarktida byla považována za řešení; známky byly způsobem, jak svůj nárok prezentovat. Toto tvrzení, přestože je částečně pravdivé, nevysvětluje, proč byly britské síly, jako součást operace Taberlan, během a bezprostředně po Válce, přítomny v Antarktidě.

Operace Taberlan byla spuštěna jako opatření pro monitorování německých aktivit na antarktickém kontinentu. Známé britské základny byly hlavně na antarktickém poloostrově na místech jako Port Lockroy a Hope Bay a na ostrovech, obklopujících poloostrov, jakojsou tajné základny na ostrovech Deception a Wienckle – ačkoli některé z nich byly postaveny na kontinentě. Nejtajnější ze všech nikdy nebyla a je více než pravděpodobné, že nebude nikdy prozrazena. Základna v Maudheimu, nedaleko pohoří Mühlig-Hoffmann v Zemi Královny Maud, alternativně nazývané Neuschwabenland, byla tak tajná, že nikdy nebyla zanesena do oficiálních map.

Mohly být známky vydány v upomínku na úspěšnou misi do Země Královny Maud? Fakta a pověsti, stejně jako příběh, který vyprávěl jeden důstojník SAS, může vrhnout trochu světla na mnohá tajemství oblasti Antarktidy – jež byla zahalena mlčením více než 60 let – a na střet, který nikdy nebude oznámen veřejnosti.

Británie zatajila tolik událostí z doby války ve jménu národní bezpečnosti, že nyní, 60 let po válce, mnoho lidí nezná tajemství války – od Rudolfa Hesse po mírové strany, po ještě pochmurnější události, včetně vědomosti Británie o nacistických vyhlazovacích táborech, infiltrace Irské republikánské armády nacisty a méně známých tajemství, jako koncentrační tábory SS na britské půdě na ostrově Alderney v Channel Islands. Již z tohoto krátkého výčtu zatajovaných událostí vyplývá běžná praxe utajování a některé události se podařilo utajit absolutně. Mezi ně patří výprava do Antarktidy.

Postupem času zemřeli všichni účastníci tažení do Neuschwabenlandu. Poslední přeživší mi o zapomenuté bitvě poskytl následující zprávu. Musím dodat, že tento příběh byl vyprávěn při dvou odlišných příležitostech, které dělilo 10 let a obě verze příběhu si vůbec neodporovaly.

[Poznámka redakce: Pro snazší čtení jsme v následující části textu zrušily uvozovky.]

 

Tažení do Neuschwabenlandu

Když bylo oznámeno vítězství v Evropě, moje jednotka odpočívala v jedné jeskyni v bývalé Jugoslávii. Byl jsem rád, že válka konečně skončila, ačkoli v Pacifiku ještě zuřily boje a v Palestině rostlo napětí a byli jsme varováni, že naše válka může ještě pokračovat.

Naštěstí jsem byl ušetřen účasti na válce s Japonskem – ale bohužel jsem byl poslán do Palestiny, kde vliv Židů, spřízněných se vzrůstem sionistického terorismu, působil utrpení nejen obyvatelům Palestiny, ale také britským silám, které byly vyslány zastavit rostoucí židovský vliv. Byl jsem varován, že můj pobyt v Palestině se může prodloužit na neurčitou dobu. Viděl jsem mnoho mých spolubojovníků zemřít. Naštěstí jsem na začátku října 1945 obdržel rozkaz, abych oznámil svému velícímu důstojníkovi, že jsem byl vybrán pro misi tak tajnou, že nikdo z mých nadřízených nevěděl, proč jsem dostal rozkaz odjet do Gibraltaru. Nebylo mi řečeno, proč tam mám jet, ale doufal jsem, že budu propuštěn do civilu a vrátím se do Civvy Street. Jak jsem se mýlil: Měl jsem strávit ještě další vánoce ve válce.

Když jsem dorazil do Gibraltaru, odvedl mě jakýsi major stranou a oznámil mi, že budu poslán do kolonie Falklandské ostrovy, kde obdržím další rozkazy a že se připojím k několika vojákům z dalších elitních jednotek britských sil. Můj zmatek rostl, když jsme se za naprostého utajení všichni plavili na Falklandy. Dokonce nám zakázali spekulovat o tom, proč jsme byli vybráni a kam půjdeme.

Poté, co jsme připluli na pusté a bezútěšné Falklandské ostrovy, byli jsme představeni důstojníkovi, který vedl expedici a Norovi, sloužícímu v norském hnutí odporu, který byl odborníkem na vedení války v zimě a který nás měl vycvičit pro misi, o níž jsme neměli ani tušení.

Falklandy jsou nyní považovány za nejlépe střežené tajemství v britské armádě a být tam poslán často znamenalo několikaletý pobyt; avšak ve čtyřicátých letech byly poměry jiné – dokonce ještě odlišnější pro ty, kdo byli vybráni spolu se mnou.

Byli jsme nuceni podstoupit zničující měsíční výcvik, kdy jsme byli připravováni na vedení boje ve studeném klimatu. Od hození do ledového Atlantiku po vzdorování živlům ve stanu v Jižní Georgii, výcvik byl svízelný a zdálo se, že šílenství, jež jsme museli podstoupit, dávalo málo smyslu. Avšak po měsíci tvrdého výcviku jsme od nějakého majora a vědce dostali instrukce na cestu a když jsme byli vysláni na misi, všichni jsme si uvědomili, že máme velmi malou naději na návrat, zvláště když se naše podezření ukázala jako opodstatněná.

Byli jsme informováni, že máme prozkoumat “anomální” aktivity v oblasti pohoří Mühlig-Hoffmann z britské základny v Maudheimu. Antarktida, jak nám bylo řečeno, byla “britskou tajnou válkou”. Potom jsme byli informováni o britských aktivitách na jižním pólu v průběhu války.
Seděli jsme jako opaření z toho, co nám bylo prozrazeno; nihdo z nás neslyšel nic tak úchvat
ného a zároveň děsivého. Nebylo běžně známo, že nacisté byli v Antarktidě v letech 1938 a 1939, ještě méně známou byla skutečnost, že Britové v odpověď na to začali kolem Antarktidy budovat tajné základny. Jedna z nich, Maudheim, kterou jsme měli navštívit, byla největší a nejdůležitější, stejně tak nejtajnější ze všech základen v Antarktidě. Důvodem pro její důležitost byl fakt, že byla do 200 mil od místa, kde nacisté údajně budovali svou vlastní antarktickou základnu.
Seděli jsme tam celí zmatení, ale zá
hada se ještě prohlubovala. Pověděli nám o německých aktivitách v Jižním oceánu kolem Antarktidy. Také jsme byli informováni, že zmizelo neodhadnutelné množství ponorek (U-boats) a staly se nezvěstnými; ještě horší bylo, že některé z nich se vzdaly měsíce po skončení války, což vyvolávalo ještě více spekulací.
Britské síly zajaly tři z největších jmen v nacistické straně – Hesse, Himmlera a Dönitze – jejich zajetím Británie získala informace, které nechtěla sdílet s Ruskem a Spojenými státy. Tyto informace
donutily Británii jednat na vlastní pěst a my jsme se této operace zúčastnili.
Neřekli nám, co se od nás očekávalo a co Británie čekala, že najde v Antarktidě. Británie měla víc než silné podezření, že Němci postavili tajnou základnu a odklidili mnoho nez
věstných nacistů z vřavy v Evropě.

Přicházela stále další a další odhalení. Řekli nám, že minulé léto vědci a členové komanda objevili “starověký tunel”. Podle rozkazu se jednotka vydala prozkoumat tunel, ale pouze dva se vrátili před příchodem antarktické zimy. Během zimních měsíců ti dva přeživší tvrdili přes vysílačku absurdní věci o “polárních lidech, starověkých tunelech a nacistech”. V červenci 1945 se radiový kontakt nakonec ztratil a pro naši výpravu, jdoucí do neznáma, bylo zlověstné, že při posledním vysílání, jež nás všechny naplnilo úzkostí, hlas plný strachu těsně před přerušením spojení vykřikl: “…polární lidé nás našli!” Po přehrání radiového vysílání jsme vyslechli vzletný projev majora, který vedl expedici, jež měla vyšetřit, co se stalo. “Máme se dostat na základnu Maudheim, najít tunel, vyšetřit záhadu polárního muže a nacistů a udělat vše, co můžeme, pro odstranění nacistické hrozby.”

Když jsme pokládali otázky, všichni jsme jich měli mnoho, odpovědi byly poctivé a přímé. Byli jsme informováni, že tato úhybná akce byla podniknuta proto, že Británie si byla dobře vědoma záměrů USA a SSSR uspořádat vlastní expedice a Británie nechtěla riskovat možnost, že USA nebo SSSR objeví základnu a získají další technologii nacistů. Obě země měly technologickou převahu nad Britání, protože obě mocnosti získaly vědce, zařízení a výsledky výzkumu. Nicméně, Británie chtěla být národem, který odstraní hrozbu, protože Británie viděla Antarktidu jako území pod jurisdikcí Britského impéria, a jestliže tam byli nacisté, bylo jejich povinností a touhou je vykořenit jako první, a tak upřít hodnotu propagandě jak USA, tak SSSR, o vybojování poslední bitvy 2. světové války.

Letěli jsme na určené místo přistání, které bylo 20 mil od základny Maudheim; sněžné tahače již byly připraveny a čekaly na náš příjezd. Po přistání s padákem v ledové pustině, plni strachu a úzkosti, jsme dorazili ke sněžným tahačům a od tohoto okamžiku jsme byli ve válečném stavu. Museli jsme operovat za naprostého klidu vysílaček. Byli jsme sami, bez bez zálohy a bez šancí na záchranu, kdyby se naše nejhorší obavy naplnily.

Přiblížili jsme se k základně s obavami, co nás čeká, ale když jsme tam dorazili, zdálo se, že základna je opuštěná, město duchů. Okamžitě jsme pojali podezření, ale, stejně jako při všech předešlých taženích věhem války, jsme měli dělat svoji práci, a tak naše osobní strachy nesměly zastínit náš úsudek.

Když jsme se rozdělili, abychom prozkoumali základnu, někdo z nás zakopl o nastražený drát a rozezněla se siréna, která proťala ticho a vylekala celou jednotku. Brzy bylo slyšet křik, který požadoval, abychom prokázali svou totožnost, ale nebylo možno rozeznat, odkud hlas přicházel. S vytaženou pistolí nás major představil onomu hlasu a potom se objevilo i tělo, patřící hlasu. Byl to hlas jediného člověka, který přežil (v dalším textu mu budu říkat přeživší) a to, co nám prozradil nás naplnilo ještě větší úzkostí a přáli jsme si, aby v našich řadách bylo více vojáků.

Jediný přeživší tvrdil, že v bunkru jedna byl další přeživší výletu do “tunelu”, spolu s jedním ze záhadných “polárních mužů”, o nichž jsme slyšeli na záznamu vysílání. Navzdory bránění a námitkám přeživšího, bylo nařízeno bunkr otevřít. Přeživší se držel vzadu a jeho strach a úzkost v nás okamžitě vyvolal paniku a nikdo z nás nechtěl vstoupit do bunkru.

Naštěstí jsem nebyl vybrán, abych vstoupil dovnitř; této cti se dostalo nejmladšímu členovi naší jednotky. Postoupil dovnitř a přitom mírně zaváhal, když zápasil s dveřmi. Jakmile byl uvnitř, základny se zmocnilo ticho, které za několik okamžiků vystřídaly dva výstřely. Dveře se otevřely a polární člověk uprchl na svobodu. Nikdo z nás neočekával, co uvidí, a polární člověl utekl do okolního terénu tak rychle, že jsme se zmohli jen na několik nemířených výstřelů.

Navzory strachu a hrůze z toho, co jsme viděli, jsme se všichni rozhodli jít do bunkru. Uvnitř jsme našli dvě těla. Voják, který si vytáhl kratší stéblo, byl nalezen s roztrženým hrdlem a, což bylo ještě ohavnější, přeživší byl sedřen na kosti.

To, čeho jsme byli svědky, vyžadovalo odpovědi; a s nejnižší zlostí při pohledu na člena naší jednotky, který umíral několik hodin po našem přistání na kontinentu, se náš vztek obrátil proti jedinému přeživšímu, který nás varoval před otevíráním bunkru jedna.

Celá jednotka rozhodně poslouchala majorovy otázky, ale odpovědi na ně vyvolávaly další dohady. První otázka, na níž bylo třeba najít odpověď, byla, co se stalo druhému přeživšímu a jak se stalo, že byl uvězněn spolu s polárním mužem v bunkru. Avšak jediný přeživší chtěl raději začít od začátku, od okamžiku, kdy poprvé objevili “tunel”. Zatímco líčil, co se stalo, vědec, který nás doprovázel, zapisoval vše, co bylo řečeno.

Vyšlo najevo, že oblast poblíž tunelu byla jedním z jedinečných suchých údolí Antarktidy a že to bylo důvodem, proč tunel našli tak snadno. Všichni z třicetičlenného personálu základny Maudheim dostali rozkaz prozkoumat a, pokud možno, přesně zjistili, kam tunel vede.

Sledovali tunel čtyři míle a nakonec se dostali do rozlehlé podzemní jeskyně, kde bylo neobvykle velké teplo; někteří vědci věřili, že je vyhřívána geotermálně. V této obrovské jeskyni byla podzemní jezera; avšak záhada se prohloubila, protože jeskyně měla umělé osvětlení. Jeskyně se ukázala být tak rozsáhlou, že se museli rozdělit, a tehdy teprve udělali skutečné objevy.

Nacisté v jeskyních postavili obrovskou základnu a dokonce vybudovali doky pro ponorky a jednu z nich údajně rozpoznali. Čím hlouběji se dostávali, tím podivnější pohled se jim naskýtal. Přeživší podal svědectví, že zaznamenali “hangáry pro podivná letadla a spoustu jam.”

Avšak jejich přítomnost nezůstala nepovšimnuta: dva přeživší na základně Maudheim byli svědky, jak jejich druhové byli zajati a jeden po druhém popravováni. Poté, co byli svědky šesti poprav, uprchli do tunelu, aby nebyli také chyceni, s cílem zatarasit tunel – avšak “bylo příliš pozdě; polární muž se blížil,” tvrdil přeživší.

S nepřátelskými silami v patách neměli jinou volbu než se pokusit vrátit na základnu, aby mohli varovat své nadřízené a informovat je, co objevili. Podařilo se jim dostat se na základnu, ale protože se blížila zima a naděje na záchranu byla malá, považovali za svou povinnost předat informaci o tajné nacistické základně dál; a tak se rozdělili, každý si vzal vysílačku a čekal v samostatném bunkru. Jeden z přeživších přilákal jednoho z polárních mužů do bunkru v naději, že budou věřit, že přežil jenom on. Plán fungoval, ale na úkor jeho života a vysílačky. Naneštěstí statečná duše v bunkru jedna měla jedinou funkční bezdrátovou vysílačku, která byla zničena během rvačky. Druhý přeživší neměl jinou možnost než sedět, čekat a pokusit se nezešílet.

Záhada, kdo nebo co byl polární muž byla vysvětlena – i kdž ne příliš uspokojivě, ale jakési vysvětlení to bylo – jako produkt nacistické vědy; a hádanka, jak nacisté získávali energii, byla také objasněna, třebaže ne ve vědeckých pojmech. Energie, kterou nacisté využívali, byla vytvářena vulkanickou činností, která jim poskytovala teplo pro výrobu páry, pomocí níž vyráběli elektřinu, ale nacisté ovládli také nějaký neznámý zdroj energie, protože přeživší tvrdil: “…podle toho, co jsem viděl, množství potřebné elektrické energie je větší než může být, podle mého názoru, vyrobeno pomocí páry.”

Vědec, který byl členem naší skupiny, odmítal většinu z toho, co nám bylo prozrazeno, a káral přeživšího za nedostatek vědeckého vzdělání a naznačoval, že jeho odhalení “nemohou být pravdivá.” Přestože vědec nevěřil tvrzením přeživšího, major ano. Chtěl vědět víc o nepříteli, jemuž jsme měli čelit, ale v tuto chvíli ho nejvíc zajímalo, co polární muž nyní udělá. Odpověď přeživšího nám nebyla příjemná a vyprovokovala vědce k oznámení, že přeživší je “duševně chorý”. Nesvůj je slabé slovo, máme-li popsat, jak jsme se cítili, když přeživší na majorovy otázky o úmyslech uprchlého polárního muže odpověděl: “Bude čekat, sledovat nás a divit se, jak různě chutnáme.”

Když jsme slyšeli majorův válečný pokřik a byly postaveny stráže, zatímco major a vědec diskutovali, v soukromí, o tom, co nyní uděláme, nám ostatním to bylo zřejmé.

Druhý den ráno jsme dostali rozkaz “prozkoumat tunel” a příštích 48 hodin jsme se přesouvali do suchého údolí, kde se nacházel údajný “starověký tunel”. Po příchodu do suchého údolí jsme všichni byli ohromeni, protože nám bylo řečeno, že Antarktida je celá pokrytá ledem, a přesto jsme se ocitli v údolí, které mi spíš připomínalo Saharu, ležící v severní Africe. Bylo nám zakázáno vstupovat do tunelu, dokud nebude postaven dočasný tábor; a zatímco mužstvo budovalo základnu, vědec a major zkoumali tunel.

Za několik hodin se vrátili do nyní dokončeného tábora, aby zaznamenali, co viděli, a řekli nám, jaký je další akční plán. Tunel vůbec nebyl starověkým průchodem, tvrdil vědec, přestože major dodal, že stěny byly z hladké žuly a vypadaly jako vyrobené z jednoho kusu. Byli jsme informováni, že po nočním odpočinku si budeme moci udělat vlastní názor.

Spát v Antarktidě během letních měsíců bylo obtížné, protože kontinent stále pokrývalo denní světlo; ale tuto noc bylo ještě těžší usnout, neboť každému z nás se hlavou honily myšlenky, co najdeme, nebo kde opět potkáme polárního muže.

Těsně předtím, než byly rozděleny doby stráží, nám bylo sděleno, že budeme sledovat tunel až na konec – “až k Führerovi, bude-li třeba.”

Tu noc se naše obavy potvrdily, protože se polární muž vrátil. Avšak tentokrát se to obešlo bez neštěstí [na naší straně], ale polární muž byl zabit, když byl přilákán do tábora. Vědec rozhodl, že polární muž je “člověk”, ale zdálo se, že je schopen vyprodukovat více chlupů a je schopen lépe snášet zimu. Tělo bylo po prohlídce uloženo do pytle a v zimě mohlo být uchováno do té doby, než bude moci být provedena důkladnější pitva.

Příští ráno bylo rozhodnuto, že dva muži zůstanou u vchodu tunelu s tělem, sněžnými traktory, přístroji a – což bylo nejdůležitější – s vysílačkou. Major, který expedici vedl, potřeboval Nora pro jeho odborné znalosti a také vědce; přeživší byl také nezbytný pro úspěch mise. Zbytek mužstva se k nim také chtěl připojit. Byl jsem vybrán spolu s dalšími čtyřmi šťastlivci, kteří se měli zúčastnit jedné z nejvíce vzrušujících a možná nejdůležitějších expedic v lidských dějinách.

Ti dva, kteří byli ponecháni vzadu, byli zklamáni, ale jejich úloha byla stejně důležitá pro úspěch výpravy jako role nás devíti, kteří se měli vydat do neznáma.

Když nás devět bylo připraveno vstoupit do tunelu, přesvědčili jsme se, zda máme dostatek munice a trhavin pro vedení malé války a zničení celé základny, protože to bylo naším posláním: nikoli zachránit, ale zničit.

Vešli jsme do temnoty a po čtyřech hodinách chůze jsme v dálce uviděli světlo. Ale světlo bylo vzdáleno ještě další hodinu cesty; a zatímco si každý z nás v duchu kladl otázku, co objevíme, velmi pomalu jsme se kradli vpřed.

Nakonec jsme dorazili do rozsáhlé jeskyně, která měla umělé osvětlení. Potom jsme byli odvedeni na místo, kde byl přeživší svědkem poprav. Přeživší nás nabádal, abychom postupovali co nejobezřetněji, abychom se vyhnuli prozrazení.

Když jsme prozkoumávali celou síť jeskyň, byli jsme ohromeni množstvím personálu, který pobíhal sem-tam jako mravenci, ale největší dojem na nás udělala obrovská konstrukce, kterou stavěli. Z toho, čeho jsme byli svědky, se zdálo, že nacisté byli v Antarktidě již dlouhou dobu. Vědec si poznamenával vše, co mohl, kreslil schémata a sbíral vzorky hornin, a také pořizoval neobvyklé fotografie. Major, na druhé straně, se více zajímal o to, jak zničit základnu, aniž bychom byli chyceni přítomnými nacisty. Po dvou dnech ostražitého průzkumu vědec a major rozhodli o umístění min. Miny měly být umístěny kolem stropu jeskyně, plus na dalších důležitých cílech, jako generátor a skladiště benzínu a bude-li to možné a dostupné, na muničních skladech.

Po celý den byly pokládány miny a pořízeno mnoho fotografií; a v naději, že nebudeme dopadeni, jsme vzali rukojmí, stejně tak důkazy o nacistické základně, “polárního muže” a fotografie nové a velmi pokročilé nacistické technologie.

Když byly položeny všechny miny, které měly zničit základnu, a po shromáždění hmotných důkazů o základně jsme se vydali směrem k tunelu – ale bohužel jsme byli odhaleni, a větší počet polárních mužů a nacistických vojáků nás začal pronásledovat. Po dosažení tunelu jsme potřebovali dát do cesty překážky, abychom nepřítele dostatečně zpomalili, abychom mohli odpálit miny. Několik min bylo umístěno u vchodu do tunelu, a když jsme uslyšeli exploze, doufali jsme, že bude zničena nejen základna, ale také nepřátelské síly, které nás pronásledovaly. Mýlili jsme se.

Miny skutečně uzavřely tunel, ale nacisté a polární muži, kteří nás pronásledovali, nám byli stále v patách. Během boje za současného ústupu pouze tři z deseti unikli z tunelu: Nor, vědec a já. Ostatní vojáci statečně padli, aby umožnili alespoň některým členům oddílu přežít.

Po dosažení bezpečí suchého údolí byl položen dostatek min pro trvalé uzavření tunelu. Poté, co byly odpáleny miny, neexistoval žádný důkaz, že nějaký tunel vůbec existoval.

Je podezřelé, jak málo se dochovalo důkazů. Ať byly ztraceny náhodou nebo úmyslně, na tom málo záleží, protože vědec již učinil závěry za sebe i za celou výpravu.

Tábor byl zrušen a my se vrátili na základnu Maudheim, odkud jsme byli evakuováni a odletěli do bezpečí Falklandských ostrovů. Po dosažení Jižní Georgie jsme dostali rozkaz, abychom zapomněli, co jsme viděli, slyšeli nebo dokonce zažili.

Existence tunelu byla bagatelizována jako nic víc než vrtoch přírody; věda pro to měla speciální pojem “ledovcová eroze”. “Polární muž” nebyl nic víc než “zanedbaný voják, který se zbláznil”, fakt, že tam byli Němci, se ve zprávě vůbec neobjevil a jakýkoli nápad, aby byly informace o naší misi zveřejněny, byl striktně zamítnut. Tato mise nikdy nebyla oficiálně oznámena, ačkoli jisté útržky informací o misi promikly k Rusům a Američanům.

A tak jsem poslední vánoce 2. světové války v roce 1945 strávil v Antarktidě, bojoval proti stejným nacistům, proti nímž jsem bojoval každé vánoce od roku 1940. Horší bylo, že expedici se nikdy nedostalo uznání a těm, co přežili, nebyla přiznána žádná zásluha. Místo toho britští vojáci, kteří přežili, byli z armády propuštěni do civilu, zatímco vědec a jeho zpráva brzy zmizeli, o misi se nikdo nedozvěděl, s výjimkou několika vyvolených.

Tato výprava se nikdy neobjevila v knihách o historii, ale v únoru 1950 byla uspořádána společná britsko-švédsko-norská expedice, která trvala do ledna 1952. Hlavním cílem expedice bylo ověřit a prozkoumat některé objevy německé expedice do Neuschwabenlandu v letech 1938-39.

Pět let po naší polární výpravě byly Maudheim a Neuschwabenland znovu navštíveny a tato expedice byla vlastně vojenským tažením do Neuschwabenlandu a musela se vypořádat s tím, co jsme zničili. V období mezi těmito dvěma výpravami letadla Britského královského letectva (RAF) často létala nad Neuschwabenlandem. Oficiálním důvodem RAF pro jejich četné lety bylo hledání vhodných míst pro založení základních táborů. Člověk se nestačí divit.3
[Zde svědectví důstojníka SAS končí. Red.]

 

Jak Británie získala “znalosti”

Mí mužové z ponorek, leží za námi šest let bojů na ponorkách. bojovali jste jako lvi. Drtivá převaha nás sevřela do úzké oblasti. Je nemožné pokračovat v boji ze základen, které zůstaly. Mužové z ponorek, s nezlomenou odvahou, skládáte zbraně po hrdinném boji, který nemá obdoby. S pietou vzpomínáme na naše kamarády, kteří spečetili svou oddanost Führerovi a Otčině obětováním svých životů. Kamarádi, udržujte i v budoucnosti svého bojového ducha z ponorky, s nímž jste bojovali na moři, statečně a nezlomně, pro blaho naší Otčiny. Ať žije Německo!

Váš Admirál.

- Admirál Dönitz, 4. května 1945, vydávající rozkaz ponorkám k návratu.

V období mezi říjnem 1942 a zářím 1944 Británie potopila 16 německých ponorek. Většina z těchto ponorek byla potopena během tajných akcí. Británie dlouho věděla o existenci základny Neuschwabenlandu, ale teprve po válce v Evropě se o tom dozvěděl svět.
18. července 1945 světové noviny přinesly titulky o Antarktidě. New York Times tvrdil “Objeven přístav v Antarktidě”, jiné hlásaly, že “Hitler je na Jižním pólu”
4. Tyto titulky, které šokovaly svět, byly částečně založeny na pravdě. Novinové zprávy a události, k nimž došlo v Jižní Americe, způsobily, že svět zpozorněl, v neposlední řadě vojenské síly Spojených států a Velké Británie.

10. června 1945 se neoznačená německá ponorka vzdala argentinskému námořnictvu; další podrobnosti nebyly uvedeny. Kam zmizelo nejméně sto dalších ponorek bylo dosud záhadou, jak renomovaný historik Basil Liddell Hart poznamenal: “Během prvních měsíců roku 1945 se velikost flotily německých ponorek ještě zvětšovala… V březnu ponorková flotila dosáhla největší síly 463 plavidel.”5

Záhada se ještě prohloubila, když se 10. července 1945 vzdala německá ponorka U-530 u Mar del Plata, Argentina, a trvalo 8 dní, než se to dozvěděl svět. Avšak záhada německých ponorek neskončila ponorkou U-530; zhruba o měsíc později, 17. srpna 1945, se také u Mar del Plata vzdala U-977. Ve stejném měsíci přišla ještě podivnější zpráva, u Patagonie byla spatřena prchající ponorka U-465.

Pouhé 3 měsíce poté, co síla německých válečných ponorek kulminovala, objevila se první z pohřešovaných ponorek. Historikové měli bohužel tendenci záhadu nezvěstných ponorek přehlížet a nenabízeli jiné vysvětlení než byl známý osud 362 ponorek: “Poté, co se Německo v květnu vzdalo, se vzdalo 159 ponorek, ale dalších 203 ponorek uniklo. To bylo příznačné pro posádky ponorek, nezlomná pýcha a neotřesitelná morálka.”6

S tolika pohřešovanými ponorkami – odhadovalo se, že na konci války zmizelo minimálně 40 ponorek – a vzhledem k tomu, že Británie tehdy měla jedny z největších námořních sil, a strategicky rozmístěné základny na Falklandech a v Antarktidě, Británie měla ze všech spojenců nejlepší pozici pro vypořádání se s nacistickým přístavem v Antarktidě. Byla nejlépe informována o pohřešovaných ponorkách díky své námořní přítomnosti na jižní polokouli a díky svému impériu. které, ač rozpadající se, bylo největším světovým impériem. Informace, získané od kapitánů ponorek U-977 a U-530, brzy odůvodnily podezření.

Kapitán Wilhelm Bernhard, který velel ponorce U-530, tvrdil, že při operaci Valkýra-2 jeho ponorka 13. dubna 1945 vyplula z Antarktidy. Během výslechu prozradil, jaký byl účel jeho mise. 16 členů posádky údajně vystoupilo na břeh Antarktidy a vyložilo mnoho beden, kde zřejmě byly dokumenty a předměty z Třetí říše. Heinz Scheffer, kapitán ponorky U-977, také tvrdil, že jeho ponorka vezla pozůstatky Třetí říše. Avšak méně pravděpodobná je teorie, že ponorka odvezla na Jižná pól Hitlera a Evu Braunovou, a další teorie, že do Antarktidy byl přivezen Svatý Grál a Kopí Osudu, jen zamlžují pravdu.

Jejich výpovědi jsou podepřeny málo známým faktem (Pravda, 16. ledna 2003), že v roce 1983 zpravodajská služba zadržela důvěrný dopis, který kapitán Scheffer psal kapitánu Bernhardovi. Scheffer v něm Bernharda prosí, aby nezveřejňoval své vzpomínky příliš otevřeně a podrobně a vlastně vyjadřuje přání, aby se svět nedozvěděl pravdu:

“My všichni jsme složili přísahu, že zachováme tajemství; neudělali jsme nic špatného: jen jsme plnili rozkazy a bojovali za naše milované Německo a jeho přežití. Rozmysli si to ještě jednou, prosím; není lepší vše označit za výmysly? Čeho chceš dosáhnout svými odhaleními? Přemýšlej o tom, prosím.”7

Další záhadou, která nikdy nebyla vyřešena, je záhada nákladu rtuti, převáženého ponorkou U-859, která byla 23. září 1944 potopena ponorkou HMS Trenchant britského královského námořnictva v úžině Malacca v Jávském moři, tak daleko od domova a s tak nezvyklým nákladem – nákladem, který mohl být využit jako zdroj energie. Přeživší členové posádky svým podmanitelům prozradili, co vezli. Tato informace pracovníky britské zpravodajské služby velmi překvapila.


Případ ponorky U-859 nebyl ojedinělý. Mnoho německých ponorek bylo aktivních po celém světě; mnoho z nich zásobovalo Japonce během války a, což je podivné, dokonce po kapitulaci Německa. V červnu 1945 jedna neoznačená ponorka, která byla údajně součástí tajného konvoje, přivezla nový vynález jisté japonské výzkumné a vývojářské jednotce. Japonci zařízení sestavili a aktivovali. Zařízení vzlétlo k obloze, kde neočekávaně
explodovalo. Japonci se nikdy neodvážili jej postavit znovu.

Britské námořnictvo, které získalo mnoho německých ponorek, jež se vzdaly v Norsku, si bylo dobře vědomé, že mnoho dalších uniklo, zejména pokud máme věřit historce, která se objevila v tisku Latinské Ameriky, jak konvoj německých ponorek zcela zničil britské torpédoborce. 2. května 1945 noviny El Mercurio a Der Weg tvrdily, že závěrečnou námořní bitvu 2. světové války mezi Kreigsmarine a Royal Navy vyhrálo Kriegsmarine a že tato zpráva byla zamlčena západním tiskem ze strachu, že by mohla povzbudit německý odpor. Jeden torpédoborec se údajně zachránil a jeho kapitán údajně prohlásil, “Můj Bože, pomoz mi, nikdy jsem se nesetkal s takovou silou.”7 Ačkoli byla tato zpráva potlačena a britská vláda nikdy tuto událost nepřipustila, mezi veterány o tom kolovaly pověsti – ale, bohužel, jsou velmi málo podloženy důkazy.

Pohřešované německé ponorky byly kamínkem do mozajky, kterou Británie skládala dohromady od té doby, co nacisté poprvé poslali Admirála Ritschera na polární výpravu sponzorovanou společností Thule. A s pomocí britské sítě zpravodajských služeb – SOE (Special Operations Executive) a SIS (Secret Intelligence Service) – poskytující téměř všechny informace spojeneckým silám pomocí stroje Enigma9 a díky své úžasné špionážní sítě během války, se pomalu vynořoval celý obraz.

Ukázkovým příkladem úspěchu britských zpravodajských služeb bylo, jak mnoho Británie věděla o nacistických tajných programech vývoje jaderných zbraní, což pomohlo RAF při bombardování tajného nacistického výzkumného pracoviště v Peenemünde v oblasti u Baltského moře. Němci nechápali, jak se Britové o tom mohli vůbec dozvědět, natož aby byli schopni to bombardovat.

Část 2 / 3

Významní zajatci Británie
Vzhledem ke kontrole britských sil nad severním Německem a přístavům, které na konci 2. světové války spadaly do jejich sektoru, je silně pravděpodobné, že se jim podařilo zajmout většinu nacistické hierarchie. Britské síly také byly ideálně rozmístěné, protože Rusko mělo zájem o Berlín a síly USA byly rozmístěny hlavně v jižním Německu, kam byli posláni prozkoumat údajnou “pevnost”. Čtyři roky před koncem války se Británii podařilo zatknout Führerova zástupce Rudolfa Hesse, který byl v té době prokazatelně nejinformovanější ze všech nacistů.

Rudolf Hess přistál ve Skotsku 10. května 1941 a požádal, aby mu bylo umožněno setkat se s vévodou z Hamiltonu. Jeho plány na mírové rozhovory byly rychle zamítnuty a tak začala jeho 46 let trvající věznění. Hessovo uvěznění je jednou z nejvíce diskutovaných záhad války. Někteří tvrdí, že byl uvězněn proto, že prozrazením tajemství, jehož byl nositelem, by způsobilo škodu britskou monarchii. Jiní tvrdí, že odmítnutí Británie jeho návrhu na mír vedlo k obrovským ztrátám územním, hmotným, finančním a emocionálním; protože však byl uvězněn, lid Británie se nikdy nedoslechl o jeho mírových návrzích nebo se nedozvěděl, jak prospěšné se mohly ukázat. Avšak, jak tvrdí Christof Friedrich9, někteří věří, že “Hessovi byl svěřen veledůležitá antarktická akta”; ale ať to papírový spis, nebo informace uchované v paměti, jedno je jisté: Hess, Führerův zástupce, věděl vše o záměrech nacistů v Antarktidě.

Přestože byl Hess zavržen jak Hitlerem, tak britskou vládou jako “duševně chorý”10, Hessova duševní choroba musela omezit jeho schopnosti v mnoha rolích v nacistické straně a vládě. Přesto byl Hess šéfem Auslandsorganisation, komisařem pro zahraniční politiku, komisařem pro všechny univerzitní záležitosti a univerzitní politiku, komisařem pro všechny technologické záležitosti a organizaci a také hlavou Úřadu pro rasovou politiku11. Jinými slovy, Hess měl “prsty v každém koláči.”

Rudolf Hess byl také aktivním členem společnosti Thule; a jeho zájem o Antarktidu byl jak v osobní, tak profesionální rovině. Hess, vášnivý letec, využil svého vlivu v nacistické straně a ve společnosti Thule k setkání s Richardem Byrdem, když školil personál, který měl odjet do Antarktidy s Deutsche Antarktische Expedition (německá antarktická expedice) v roce 1938, a prostřednictvím svých kanálů se Hess dozvěděl o všem, co bylo objeveno v Neuschwabenlandu. Byrd, žijící legenda, jehož znal celý svět, díky tomu, že byl prvním člověkem, který přeletěl nad Severním i Jižním pólem, byl možná nejlépe informovaným polárním průzkumníkem na světě a prozradil své rozsáhlé znalosti a podrobnosti o svých pozoruhodných výkonech nacistům.

Byrdovy rady při jeho přednáškách a konečně nacistická úspěšná expedice do Neuschwabenlandu mohly nacisty přesvědčit natolik, že v Antarktidě vybudovali životaschopnou základnu. Hessův let a jeho následné zajetí několik let po Deutsche Antarktische Expedition znamenaly, že realizace plánů již byla v plném proudu. Jeho záviděníhodné postavení zástupce Führera a jeho úzká spřízněnost se společností Thule, kterou sponzoroval, znamenaly, jak tvrdil kanadský novinář Pierre van Paasen krátce po Hessově letu, že “neexistoval žádný důležitý vojenský plán a tajemství Třetí říše, o němž by nevěděl.”12

Ze svých 46 let ve vězení Hess první čtyři roky strávil zcela pod britskou soudní pravomocí. Tajemství, jež prozradil během těchto čtyř let, ačkoli byla britskou vládou a norimberským tribunálem oficiálně odmítnuta jako “bláznovství”, byla v některých kruzích brána vážně – zvláště poté, co Británie na konci války zajala více významných nacistů. Bohužel všechny spisy o jeho uvěznění, od začátku do jeho podezřelé sebevraždy ve věku 97 let v roce 1987, jsou pevně uzamčeny podle britského zákona o utajení a v dohledné době tam zůstanou. Mohou být použity pouze náhodné důkazy pro odhad, jak mnoho nebo málo toho Hess věděl přístavu v Antarktidě.

Heinrich Himmler, Reichsführer SS, byl zajat 23. května 1945 Brity. Přestože se mu podařilo spáchat sebevraždu kapslí kyanidu a tím se vyhnout vyšetřování, jeho doprovodu toto potěšení dopřáno nebylo. Himmler byl Hitlerem osočen jako zrádce proto, že se pokusil dojednat s USA a Británií mír. Ale Himmler tím nemoh nic získat a jeho odporná minulost znamenala jistou omluvu; mohl přesto poskytnout Britům informace, po nichž toužili, v naději na útěk nebo, v horším případě, v šanci vyhnout se oběšení?

Naneštěstí pro něho, bez naděje na udělení milosti a spolu s Dönitzem, který byl zatčen ve stejný den, se Himmler stal bezvýznamným; a se “znechucením”, že s ním bylo zacházeno jako s obyčejným vojákem, oznámil, kým byl, než si přivodil smrt. Británie nicméně více než pravděpodobně získala všechno, co Himmler věděl, vyčerpávajícími výslechy jeho doprovodu. Jakéhokoli vědomosti si Himmler přál prozradit, byly prozrazeny – a bez toho, aby Británie musela držet v zajetí nejodpornější muže Evropy.

Himmler, který byl Albertem Speerem označen jako “napůl blázen, napůl učenec”14, se vypracoval z obyčejného chovatele drůbeže v nejobávanějšího a nejnenáviděnějšího muže v Evropě z důvodu jeho systému teroru, který z masového vraždění udělal průmysl, a kvůli jeho polovojenské SS, která zajišťovala “loajalitu” a “poslušnost” nacistickému státu.

Výpravy SS Ahnenerbe (dědictví po předcích), jichž byl Himmler původce, směřovaly za “dědictvím árijských předků” do míst, jako je Tibet, Egypt a Irák, a dokonce na Normandské ostrovy, přinesly neodhadnutelné množství vědeckých údajů. A přestože Deutsche Antarktische Expedition z roku 1938 byla pevně pod kontrolou Hermanna Göringa, Himler byl ve skutečnosti více než zainteresovaný na objevech expedice a na možnosti objevení vstupu do legendární Duté Země – tak velmi, že jistě chtěl být informován v zájmu propagování mýtu o árijském dědictví.

Stejně tak, kolik Himmler věděl toho, co na konci války nevěděly britské zpravodajské služby, je diskutabilní, ačkoli zvláště neocenitelnými pro Spojence a Británii byly výsledky výprav SS Ahnenerbe. Přestože dr. Ernst Schäfer, který vedl expedici do Tibetu, tvrdil, že “Himmler měl někdy velmi podivné nápady”15 a že “všichni fušovali do okultismu”16, nic to neměnilo na hodnotě výzkumů nebo nalezených důkazů.

Himmler se vyhnul katově oprátce pomocí kapsle kyanidu a také Göring použil kyanid v předvečer své popravy. Mohly být pilulky dodány Britskou SOE výměnou za informace? Hess, Himmler a Göring byli schopni spáchat “sebevraždu”, když byli v zajetí – dva z nich byli v té době pevně v rukou Britů. Všechny tři sebevraždy zahaluje aura záhady, zvláště proto, že všichni tito muži znali nějaké tajemství o Antarktidě.

Hermann Göring, i když byl zajat vojsky USA, měl hluboké znalosti o německých expedicích do Antarktidy v letech 1938-39 a 1939-40, protože to byl on, kdo připomenul první expedici pamětní medailí a chvástal se do světa o “německém úspěchu”17. Göring byl v nacistické straně dlouho mužem číslo dva, ale podařilo se mu ošidit smrt a spravedlnost za velmi záhadných okolností. Narodil se do blahobytu jako syn koloniálního úředníka. Göring se v 1. světové válce stal esem jako pilot a dostalo se mu vysokých vyznamenání. Do nacistické strany vstoupil v roce 1923 a zúčastnil se puče, kde se postavil na stranu Hitlera, ale také také byl zraněn do třísla. Výsledkem tohoto zranění bylo, že Göring se stal závislým na morfiu. Tato závislost měla vážné následky. Göringův sňatek s bohatou a vlivnou ženou mu pomohl upevnit jeho pozici mezi elitou. Jeho styky s vyššími třídami pomohly nacistické straně mnohem víc než nějaké přehlídky. V roce 1932 byl Göring zvolen mluvčím Reichstagu, ale - navzdory své popularitě – si udělal nepřátele díky své pýše, ctižádostivosti a chamtivosti. Stal se jedním z nejbohatších mužů v Německu, doslova všechno jeho bohatství bylo tvořeno lupem obětem nacistů. V roce 1936 dosáhl vrcholu své kariéry v nacistické straně, když se stal po Hitlerovi druhým mužem ve straně. Avšak jeho popularita dosud nebyla na vrcholu: musel čekat na úspěch bleskové války proti Polsku, který mu přinesl přechodnou slávu. Ale jeho drogová závislost začala ovlivňovat jeho úsudek a postavení mezi elitou.

Počáteční vítězství Německa vynesla Göringa v očích Hitlera vysoko, ale Hitlerova nestálá povaha byla příčinou brzké změny. Když Göringova Luftwaffe, navzdory početní převaze, prohrála bitvu o Británii, Göring upadl v nemilost. Ten potom nacházel útěchu ve svém morfiu a ve svém obrovském nakradeném bohatství.

Do roku 1943 již Göring nebyl částí nejvyššího nacistického vedení; byl silně závislý na morfiu, stal se uzavřeným a byl silně v nemilosti. Jakékoli vědomosti o nacistickém plánu na přežití, do nichž mohl být zasvěcen, jsou sporné, ale je vysoce pravděpodobné, že byl schopen prozradit americké zpravodajské službě dost věcí o Antarktidě, jež se dozvěděl, během období, kdy se pohyboval mezi elitou, aby to Spojené státy přimělo uvažovat o možnosti nacistické základny v Antarktidě a podniknout nějakou akci. Kromě toho, Američané slyšeli pověsti o tom, co objevili Britové.

První léto v Antarktidě po skončení Norimberského procesu byla spuštěna operace Highjump; ale je také možné, že Američané ztratili loď proto, že nejlépe informovaný Admirál Karl Dönitz byl dlouho vyslýchán Brity. Byla mezi Dönitzem a Británií uzavřena tajná dohoda? Složíme-li dohromady fakta, je více než představitelné, že nějakou dohodu skutečně uzavřeli.

 

Admirál Dönitz: Klíč k přístavu v Antarktidě
Věřím, že jsem bojoval za spravedlivou věc a odmítl se vyhnout své zodpovědnosti, když mi nacisté, krátce po svém konečném zhroucení, nabídli možnost utéci od zodpovědnosti a odplout s konvojem ponorek do bezpečného útočiště.

— Major Vidkun Quisling, Norimberk, 1945

Admirál Dönitz převzal vedení nacistické strany a každá ponorka, loď a přístav, který byl dosud v rukou Němců po Hitlerově smrti, podléhal jeho velení. Byl dokonalým nástupcem pro organizování taktického ústupu – ústupu, který zajistí, že německé oběti a provedený výzkum nepřijdou vniveč a, zkrátka, že umožní zasít semena Čtvrté říše.

Mnoho nacistů se rozhodlo zůstat a jít vstříc jisté smrti navzdory tomu, že Kriegsmarine měla největší podmořskou flotilu v Atlantiku a navzdory ochotě námožnictva pokračovat v boji z Norska; nebylo to tak, že neměli kam uprchnout, ale mnoho z nich zvolilo mučednickou smrt a vědělo, že byl realizován vyšší plán: vznik Čtvrté říše.

Quisling chtěl zemřít jako nacista a neprojevoval lítost, stejně jako ti, kdo byli v Norimberku pověšeni. Jejich přesvědčení pocházelo od pokřivené představy, že budou považováni za mučedníky. Hitler, Himmler, Goebbels a mnozí další vysoce postavení nacisté spáchali sebevraždu – a vzít si svůj život bylo v průběhu dějin normou, když je bitva prohraná a jisté je jen veřejné ponížení a poprava.

Ti, kdo během konečného shroucení Německa spáchali sebevraždu a ti, kteří stáli před norimberským tribunálem, to udělali s vědomím, že kdyby uprchli, neubránili by se prozrazení tajných německých základen nebo přístavů, stejně jako kolonií uprchlíků, jimž se dařilo v Jižní Americe a po celém světě. Naděje na Čtvrtou říši, jež chovalo tolik oddaných nacistů, kteří se zachránili, byly minimální a Němci, jako vždy pedantští a pracovití, to věděli. Musely být udělány oběti.

Po Hitlerově smrti byl Admirál Karl Dönitz, druhý vůdce nacistického Německa, a jeho vláda byla uznána různými zeměmi po celém světě a Dönitzovo povýšení bylo známo. Avšak jeho povýšení také znamenalo, že měl ideální pozici pro pomoc nacistům a jejich plánům na útěk z Evropy.

Dönitz, který byl souzen jako válečný zločinec vedle zbytku nacistické hierarchie, unikl trestu smrti a místo toho byl odsouzen k deseti letům vězení ve věznici Spandau v Berlíně. Během svého soudního procesu Dönitz tvrdil, že bojoval pouze v legální válce a že nevěděl o páchání nacistických “zvěrstev”.Také tvrdil, že neměl žádné vědomosti o “konečném řešení”. Albert Speer si ošklivil nacismus a projevoval lítost, že byl součástí Třetí říše, přesto dostal 20 let! Dönitz, na druhé straně, chtěl, aby námořnictvo bylo zcela oddané nacistickému hnutí, do té míry, že 14. února 1944 vydal směrnici, která důstojníkům námořnictva nařizovala nejen přijmout, ale přímo milovat nacismus:

“Celý důstojnický sbor musí být tak přesvědčený, že musí cítit spoluzodpovědnost za národně-socialistický stát jako celek. Důstojník je představitel státu. Jalové tlachy, že důstojník je nepolitický, jsou čirý nesmysl.”18

Dönitzův lehký trest vězení je ve světle jeho bezuzdné vášně pro nacismus podivný, ale jeho směrnice také odporovala všem pravidlům, jež panovala v německých ozbrojených silách. Velení armády a do určité míry Luftwaffe bylo oproštěno od politiky a soustředilo se především na válku, ale Dönitz tvrdil, že být “nepolitický” je “čirý nesmysl”. Jeho obhajoba loajality může vysvětlovat nezvěstné německé ponorky a proč některé byly spatřeny měsíce a roky po skončení války – zvláště ve světle toho, co Albert Speer poznamenal 10. prosince 1947 ve vězení Spandau:

“Pro celou jeho osobní integritu a spolehlivost v lidské rovině je příznačné, že Dönitz nikdy nezměnil svůj názor na Hitlera. Do dnešního dne je Hitler stále jeho vrchním velitelem.”19

Hitler ve svém posledním politickém prohlášení vyvýval všechny nacisty, aby “nevzdávali boj za žádných okolností, ale nadále bojovali proti všem nepřátelům Otčiny.” Hitler pak, poté co Göringa a Himmlera označil za zrádce, jmenoval svého nástupce: “Ustanovuji Admirála Dönitze prezidentem Říše a nejvyšším velitelem Wehrmachtu.”20

Hitler vybral svého nejoddanějšího vojenského velitele a jedinou osobu, o níž věřil, že může obnovit prosperitu Říše. Jak poznamenal význačný historik Chester Wilmot:

“Důležitost, kterou Hitler přikládal vlastnictví těchto ponorkových základen, odráží vzestup moci Dönitze, který se rychle stal nejvlivnějším z jeho poradců.”21

Hitler poctil přízní Dönitze a byl tak okouzlen schopnostmi nových ponorek a jejich možností křižovat Atlantik, že “od začátku roku 1945 spolu téměř denně konzultovali.”22 S novými ponorkami, které byly schopny zůstat ponořené celou cestu z Evropy do Jižní Ameriky nebo Antarktidy, se pravděpodobnost, že nacistická válečná mašinerie unikla, dramaticky zvyšuje, stejně jako jejich schopnost vypořádat se s britským a americkým námořnictvem.

Na Führerově konferenci námořnictva, konané 3. ledna 1945, se Dönitz chvástal, jak nové německé ponorky, vybavené Schnorchelem, mohou “dosáhnout úspěchu ve vodách, kde ještě před více než třemi roky nemohly operovat.” Dönitzovo tvrzení v roce 1945 nebylo ničím novým: již v roce 1943 tvrdil, že nové ponorky vytvoří “zcela nové možnosti”23 a jeho vychloubání znamenalo, že Hitler nařídil postavit Dönitzovy ponorky jako nejvyšší prioritu. Důvěra, kterou nacistická hierarchie měla v nové ponorky nikdy nezmizela, dokonce ani v době, kdy ruští vojáci mířili do Německa. Goebbels 6. března 1945 vyslovil nahlas to, co se sentimentálně sdílelo mezi nacistickou elitou:

“Zde máme velkou naději. Naše ponorky musí odvést těžkou práci; zejména můžeme očekávat, že až budou nasazeny jejich nové typy, může být dosaženo mnohem lepších výsledků než s našemi starými ponorkami.”24

Goebbels si ve svém deníku poznamenal, jak potěšena byla nacistická hierarchie: “Je jasné, že obnovení naší ponorkové války mělo na válku velký účinek.” Tuto poznámku si Goebbels do svého deníku poznamenal 28. března 1945, pouhý měsíc před jeho smrtí údajně ze zoufalství!

Dönitz, jako Hitlerův nejdůvěryhodnější zástupce po Goebbelsovi, byl informovaný o nacistických plánech pro Východ, stejně jako o koncentračních táborech. A přestože se někteří historikové domnívají, že nikdy neměl být souzen jako válečný zločinec, tváří v tvář spoustě důkazů pro, jediným aspektem Dönitzova rozsudku, který vzbuzuje údiv, je jeho délka. Jeho lehký trest zapříčinila jeho pomoc při dodávání Spojencům informací, které byly neocenitelné, zvláště když měl doslova všechny vědomosti o záhadných ponorkách, jež byly pozorovány po válce ve všech koutech světa.

Británie, která Dönitze zatkla, měla z jeho vědomostí hlavní prospěch, a protože jeho uvěznění 23. května 1945 bylo podruhé, kdy byl vsazen do vězení, britští vyšetřovatelé věděli, jaké knoflíky mají stisknout, aby dostali odpovědi, které chtěli.

Roku 1918, na sklonku 1. světové války, byl Dönitz zajat britským námořnictvem. Byl poslán do zajateckého tábora a potom převezen do královského blázince v Manchesteru (Manchester Royal Lunatic Asylum). Po rozsáhlých psychologických testech byl prohlášen za “duševně chorého” a poslán na roční “léčení”.

Navzdory Goebbelsovu komentáři, že Dönitz byl “velmi chladný a ralistický kalkulátor”25, čas, který Dönitz strávil v blázinci, mohl zanechat duševní šrámy, které by mohly vyplout na povrch, kdyby mu pohrozili opětovným zavřením do blázince. Tento strach a jeho oddanost Třetí říši znamenaly, že neměl jinou volbu než trvat na své představě o kapitulaci, když 1. května 1945 poprvé slyšel o svém nástupnictví po Hitlerově smrti. Dönitz pak oznámil Wehrmachtu: “Budu pokračovat v boji proti Britům a Američanům do té doby, dokud mi budou bránit v boji proti bolševismu.”26

Dönitz, který byl nyní vrchním velitelem nejen velkých námořních sil, ale i Wehrmachtu, působil spojencům další problémy. Jeho prohlášení bylo hrozbou, kterou Západní Spojenci brali velmi vážně; uvědomili si, že mír byl stále velmi nejistý a “bezpodmínečná kapitulace” mohla potřebovat přehodnocení.

Londýnské Timesy, den po Dönitzově prohlášení, vyzývaly k opatrnosti:

“Dönitz může shromáždit síly dostatečně velké, aby mohl působit problémy. Bojový duch námořnictva je pravděpodobně stále vysoký. Strašlivá síla německých ponorek je umístěna na základně v Norsku, kde má nepřítel také 200.000 mužů pozemních sil a několik set letadel. Je tedy pravděpodobné, že Dönitz zamýšlí zřidit si tam stanoviště, spíš než zaplavit Říši, nebo se opevní na jihu a bude hrozit ze severu a jihu. Může poněkud váhat, ale své rozhodnutí změnit nemůže.”27

Ve světle Dönitzova slibu, že bude pokračovat v boji a vzhledem k tomu, že měl pod svým velením obrovské vojenské síly, a vezmeme-li v úvahu obavy Spojenců, mohl být navržen “mír” – mír, jenž by byl zárukou pro všechny strany? Dönitz mohl požadovat poválečnou obnovu Německa a aby nebylo poníženo jako ve Versailles, po Západních Spojencích mohl požadovat, aby bojovali proti rozšiřování bolševismu a o shovívavost od vítězů, včetně očištění jeho osobní válečné minulosti, výměnou za úplnou kapitulaci a poskytnutí neobyčejně citlivých informací. Pouhý týden poté, co Dönitz prohlásil, že bude pokračovat v boji proti bolševismu, nařídil všem německým silám, aby se vzdaly.

Všechna fakta naznačují, že Dönitzova minulost byla zatajena a proti všem důvodům Dönitz stále ještě není historiky hlavního proudu považován za hlavního hráče v nacistickém Německu. Shovívavost byla prokázána jeho velmi nízkým trestem, Západní Spojenci si uvědomili komunistickou hrozbu a Západní Německo povstalo z popela května 1945 a stalo se hnací ekonomickou silou Evropy s mnoha důležitými firmami, které financovaly nacistickou stranu, vytvářejícími obrovské konglomeráty.

Díky tomu, že požadoval jinou než formální německou kapitulaci, a přivedením války v Evropě ke konci, Dönitz pokračoval ve vládě jako prezident Německa po další tři týdny a 23. května 1945 byl uvězněn britskými vojenskými silami.

Dönitz, dvakrát uvězněný Brity a zdráhavý obdivovatel britské námořní tradice (tento obdiv vůbec netlumil jeho nenávist k Británii), byl jedinou osobou, která věděla přesný stav hry, týkající se nacistických ponorek, včetně nového a hrozivého typu XXI. Dönitz byl také jedinou osobou, která věděla, kde byla základna Neuschwabenland a co bylo přivezeno tam a na jiná místa. A s vlastnictvím tak životně důležitých informací nejen pro národní bezpečnost, ale pro bezpečnost celého světa, se Dönitz mohl rozhodnout, jak mnoho nebo málo z nich prozradí; bez ohledu na to, jak jak minimální nebo útržkovité jeho informace byly, jejich hodnota byla neocenitelná.

Dönitz byl impozantní postavou a v raných obdobích války udělal na Hitlera dojem svou oddaností a vizí. Dönitz byl 31. ledna 1943 po právu odměněn, když byl povýšen na post nejvyššího velitele námořnictva. Při jednom ze svých inauguračních proslovů pro vybranou důstojnickou elitu Dönitz prohlásil, že “německá podmořská flotila je hrdá na to, že byla postavena pro Führera, v jiné části světa, zemi Shangri-La, nedobytné pevnosti.”28 To bylo působivé prohlášení, které v jeho důstojnících vzbuzovalo oddanost a hrdost na Hitlera a Kriegsmarine. Dönitzovo prohášení se v nánořnictvu s gustem rozšířilo, protože všichni, kdo ho slyšeli, v tuto možnost věřili.

Když jsem zkoumal záhady Třetí říše, setkal jsem se ve Východním Německu s člověkem, který sloužil u Kriegsmarine a měl z první ruky zprávy o Neuschwabenlandu. Tvrdil: “Neuschwabenland a Norsko poté, co Evropa byla v troskách, se staly jedinými životaschopnými operačními základnami. Když bylo rozhodnuto, že pro německý národ bude nejlepší kapitulace, ti, kteří mohli, odpluli s konvoji ponorek. Antarktida byla tajná, ale nepřestávaly o ní kolovat pověsti, a pouze pro ty nejoddanější byla přístavem. Většina těch, kdo měli důvěrné informace o Neuschwabenlandu, to neviděla jako konec války, a většina z těch, kdo ano, byla popravena, spáchala sebevraždu nebo byla poslána do ruských gulagů… Jenom ti, kteří byli zajati britskými vojsky, dopadli lépe, ale po výsleších jim bylo zakázáno zmiňovat se o své činnosti za války. Hrozba, že tím poškodí své spolubojovníky z doby války, Němcům zavřela ústa a Spojencům pomohla utajit pravdu.”29

Německý důstojník námořnictva, který podal toto svědectví, byl zajat Rusy a poslán na Sibiř na 15 let; když se vrátil, bylo to do komunistické NDR. Na rozdíl od něho si Dönitz odseděl jenom 10 let a žil ve svobodném Západním Německu. To způsobilo zahořklost tohoto důstojníka, zvláště když se historikové hlavního proudu ani neodvažují psát o nacistickém přístavu v Antarktidě nebo o Dönitzově lásce k národnímu socialismu.

Když Dönitz v roce 1943 mluvil o “zemi Shangri-La”, mluvil pravdu? Dönitz věděl, že svým prohlášením udělá na Hitlera dojem, ale pravdou bylo, že jako ponorková základna byl používán Kerguelen a Neuschwabenland byl dosud v německých plánech. Bohužel většina dokumentů – včetně poznámek k projevům, pamětí a deníků – týkající se plánů na základnu Neuschwabenland byla zničena, zmizela nebo byla uzamčena do archivů a podléhá utajení, každý náznak, že nacisté měli v Antarktidě přístav, je vysmíván nervózními vládami. To znamenalo, že každý, kdo se tímto tématem chtěl zabývat, byl vystaven posměchu a znevažování.

Avšak Dönitzovy projevy zanechaly dost záchytných bodů pro vznik podezření, že celá jedna kapitola 2. světové války byla účelově zatajena. V roce 1944 Dönitz oznámil:

“Německé námořnictvo bude muset v budoucnu splnit velký úkol. Německé námořnictvo zná všechna skrytá místa v oceánech a proto bude velmi snadné odvézt Führera na bezpečné místo, pokud tato nutnost vznikne, kde bude mít příležitost vypracovat své konečné plány.”30

Německé námořnictvo, oddané svému poslání a naplněné odvahou, se hodně plavilo po celém světě. Německé ponorky byly častými návštěvníky východního pobřeží Ameriky, pluly pod arktickým ledem a dokonce až k ústí řeky Mersey v Anglii. Ale jejich nejzajímavějším činem byl objev podmořského tunelu, který vedl přímo skrze Antarktidu a spojoval podmořská jezera, jeskyně, rozsedliny a starověké ledové tunely.

Spojenci vzali Dönitzovo tvrzení vážně, zvláště po Hitlerově záhadné sebevraždě; byli si vědomi, že Antarktida by mohla být “bezpečným místem”, o němž Dönitz mluvil. Britové tam už byli, ale Američané byli donuceni podniknout nějakou akci teprve poté, co Dönitz v roce 1946 učinil prohlášení, údajně během svého soudního procesu v Norimberku, a chvástal se, že je to “neproniknutelná pevnost, oáza jako v ráji uprostřed věčného ledu.”31

Británie, která již tuto “neproniknutelnou pevnost” zkoumala, pomohla Spojeným státům tím, že jim tajně dodala mapy Antarktidy, zatímco veřejně, spolu s Chile, Argentinou a dalšími zeměmi, uplatňujícími nároky (v Antarktidě), vyjadřovala rozhořčení nad zamýšlenou operací Highjump. Britské mapy – podobné norským mapám, které používala Deutsche Antarktische Expedition – nenakreslily celý obraz.

Dönitzova informace dodaná Britům a pravděpodobná destrukce základny Neuschwabenland, způsobená britskými silami, znamenala, že Země královny Maud (Neuschwabenland) nebyla důkladně prozkoumána Američany. Pro toto opominutí neexistuje vysvětlení, přestože o tom mnozí spekulovali. Více než pravděpodobně to bylo proto, že tato oblast byla důkladně prozkoumána v první polovině 20. století, ale člověk se neubrání údivu, že předchozí výpravy Američanům nenechaly nic k objevování. Avšak operace Highjump údajně našla důkazy o dalších základnách – ačkoli, podobně jako britské expedice do Antarktidy, skutečné objevy operace Highjump byly také zatajeny.

Dönitz měl jedinečné vědomosti o Antarktidě, ale byly to jeho vědomosti o německých ponorkových základnách v Norsku a o ponorkách, jež zde byly umístěny, stejně jako spojitost mezi Norskem a Antarktidou, co vrhlo více světla na zapomenutou antarktickou frontu. Ale zatímco důležitost Norska pro Dönitze, Hitlera a Kriegsmarine byla dobře známá, některé skutečné důvody pro počáteční invazi do Norska jsou méně známé a dějiny 2. světové války a antarktické fronty zahalují ještě větším tajemstvím.

 

Část 3 / 3

Opravdu Británie v Norsku “zmeškala autobus”?

Stojíme zde v Norsku neporažení, silní jako dřív. Žádný nepřítel se neodvážil na nás zaútočit. A přesto i my se máme podřídit diktátu našeho nepřítele pro blaho německé věci. Věříme, že budeme jednat s muži, kteří ctí vojenskou čest.

— General Böhme, německý vrchní velitel v Norsku, 7. května 1945

Hlavními důvody pro důležitost Norska pro Německo byly: jeho pobřeží bylo vhodné pro ponorkové základny, Němci potřebovali zajistit bezpečný dovoz švédské železné rudy a hydroelektrárna Vermok, která produkovala oxid deuteria (těžká voda), ten byl životně důležitý pro jejich atomový výzkum, v němž v té době měli světový primát. Byly zde však i jiné důvody – důvody, které způsobily, že Hitler změnil svůj názor na zachování norské neutrality.

14. ledna 1939 Norsko vyslovilo svůj nárok na Zemi královny Maud v Antarktidě. Norsko bylo k tomuto kroku donuceno bezprostředně hrozícími německými objevy. Naneštěstí pro Norsko, jeho pokusy anulovat nároky Německa selhaly, a tak začala politická krize, jež vedla k invazi. Deutsche Antarktische Expedition, používající norských map, si brzy uvědomila, že prohnaní Norové opominuli rozsáhlé, suché oblasti, které znovuobjevila 20. ledna 1939. Norové a také Britové dlouho věděli o oblastech bez ledu, ale úmyslně je nezakreslili do svých map, aby se vyhnuli vzniku dodatečných nároků dalších států a pravděpodobných diplomatických krizí, jež by následovaly.

Když Němci ohlásili objevy oblastí bez ledu, prohlásili celou oblast za území nacistického Německa. Piloti dostali rozkaz z letadla shodit vlaječky se svastikami na znamení svrchovanosti: toto, doufali nacisté, mělo stačit pro legalizaci jejich nároku. Nacistické Německo a Hitler se málo starali, co si o tom myslí svět: již získali Rakousko a Československo a Antarktida měla být dalším rozšířením Třetí říše. Norsko statečně protestovalo proti německému nároku a přejmenování Země královny Maud na Neuschwabenland, ale díky přípravám Evropy na válku a pozornosti světa upřené na Polsko se na Antarktidu zapomnělo.

Když v září 1939 válka konečně vypukla, většina nakonec dobytých zemí vyhlásila neutralitu. Norsko nebylo výjimkou. Hitler chtěl, aby Norsko zůstalo neutrální, ale jeho válečný kabinet, jehož mínění věřil, dokud se válečné štěstí neobrátilo k Německu zády, ho přesvědčil o opaku.

20. února 1940 Hitler nařídil generálu von Falkenhorstovi, aby vedl expediční sbor do Norska. Hitler prohlásil: “Jsem informován, že Angličané zamýšlejí se tam (v Norsku) vylodit a já tam chci být před nimi.”32

Britský ministerský předseda, Neville Chamberlain, se pověstně chvástal, když oznamoval, že britské síly přistály v Norsku a že Hitler “zmeškal autobus”33. Jeho pošetilost způsobila pád jeho vlády, byl nucen rezignovat a jeho pověst byla zničena. Kromě toho, posláním vojska do Norska, Chamberlain hrál do rukou Hitlera a všem členům jeho válečného kabinetu. Byla však britská mise totálním nezdarem?

Operaci Weserübung Německo spustilo 9. dubna 1940 a Norsko bylo přepadeno spolu s Dánskem ve stejný den. A přestože britské a spojenecké síly musely být v červnu staženy, zpomalily nezastavitelný Wehrmacht natolik, aby umožnily monarchii, vládě a národnímu pokladu, aby byly evakuovány na palubě britského křižníku HMS Devonshire. Král Haakon VII reprezentoval norskou exilovou vládu a záchrana rozsáhlého bohatství a dokumentů byla užitečná nejen pro záchranu Norska, ale i pro britské zpravodajské služby.

Hitler zuřil na Vidkuna Quislinga, v nějž vkládal naději, že nacistům pomůže zevrubněji. Quisling neměl žádnou moc a jeho neschopnost zastavit evakuaci momarchie, vlády a v neposlední řadě obrovských pokladů a dokumentů způsobily, že Hitler v něho ztratil důvěru a nazval ho norským zrádcem. Hitler se postaral o to, aby ti, kdo v jeho očích selhali, ztratili své postavení. Avšak Quisling veřejně tvrdil, že mu bylo nabídnuto “bezpečné útočiště”. O tom, zda se jednalo o výrok šílence, nebo o čestné přiznání, spekulovali jiní.

Ačkoli si Hitler pouze přál připravit Brity o Norsko, jeho válečný kabinet věděl, že Norsko bylo životně důležité doslova pro všechny větve němecných ozbrojených sil a pro válečné úsilí bylo prospěšnější než kterrékoli jiné dobité území. Okupace Norska nacistickým Německem měla pro Říši nesmírný užitek. Byly zde tisíce chráněných fjordů pro německé ponorky a byla zde možnost, aby nacisté vyvíjeli tlak na neutrální Švédsko34. Třetí říše nyní měla hranice blíž k Arktidě35, což umožňovalo cvičit vojáky v polárních podmínkách, zvláště po získání Špicberk36, k radosti Himmlera a jeho Ahnenerbe. Nejlepší ze všeho bylo to, že Norsko bylo na dostřel od všech nepřátel Německa. Norsko a jeho přístavy udělaly ze Severního moře a Severného Atlantiku mnohem výnosnější oblast. Tyto výhody, spolu s primárními důvody, dělaly z Norska vysoce ceněnou kořist.

Avšak německá okupace Norska nebyla bez problémů. Británie silně financovala norské hnutí odporu a to bylo důvodem, proč sabotáže v hydroelektrárně Vermok byly tak úspěšné.

Informace byly předávány oběma směry a SOE a SIS byly zasvěceny do všech tajemství. Britské zpravodajské služby také měly přístup do všech svazků norské vlády bez ohledu na to, o jak “citlivé” informace se jednalo. Británie byla v té době sama a každá informace, bez ohledu na to, jak triviální, byla nepostradatelná. Mnoho Poláků po začátku německé okupace uprchlo do Spojeného království s informacemi o Němcích, stejně jako s prvními prototypy kódovacího stroje Enigma. Podobně, po invazi do Norska, mnoho uprchlých Norů přineslo do Anglie tajemství Říše.

Poté, co Británie způsobila Němcům frustraci z Bitvy o Anglii a, jako výsledek, vštípila naději mnohým vládám v exilu, v letech 1940-41 již mohla bojovat s Němci v Africe nebo bombardovat jejich města. Ale brzy začaly prosakovat zprávy o nové frontě, o níž britská a norská vláda doufaly, že nikdy nebude otevřena – frontě, pro níž nebyly žádné nouzové plány.

13. ledna 1941 německá komanda pod vedením kapitána Ernsta-Felixe Krudera z “raideru” Pinguin zaútočila a zajala dvě velrybářské lodě. Kdyby se to přihodilo u evropského pobřeží, nebylo by na tom nic záhadného, protože Němci nedovolili nikomu z dobytých území plout příliš daleko od pevniny; ale protože k zajetí došlo v Jižním oceánu nedaleko Neuschwabenlandu, vyvolalo to u britské a norské vlády šok. Záhada se však ještě prohloubila, protože příští noc se německá komanda vynořila znovu a zajala tři další velrybářské lodě a také 11 “catcherů”.

Německá antarktická flotila byla aktivní a vzkvétala – miny, které položila u astralských přístavů, potopily první americkou loď a nepřítel se nezmohl na žádnou akci – ale bylo to antarktické pobřeží a ostrovy, kde se hlavně potloukaly. Atlantis37, Pinguin38, Stier39 a Komet40 byly čtyři dokumentované lodě, které neměly žádný důvod být tak daleko na jihu. Všechny čtyři byly nakonec potopeny britským námořnictvem daleko od Antarktidy v různých částech světa, od Francie po “Ascension Islands”

Nyní, když byla antarktická fronta skutečně otevřena, Británie zvýšila počet svých základen v Antarktidě a jejich personálu. Avšak nejdůležitější oblast, která potřebovala základnu, byla v Neuschwabenlandu, oficiálně známém jako Země královny Maud. S pomocí informací získaných z norských map Britové vybrali Maudheim jako nejpříhodnější místo pro základnu, protože byla dostatečně blízko, aby mohli tajně sledovat německé aktivity a také byla na dostřel pro vysoce trénovanou a disciplinovanou jednotku. Semena pro tažení do Neuschwabenland byla zaseta.

Od roku 1941 do začátku britsko-švédsko-norské expedice v letech 1949-52 Británie vyslala nejméně 12 oficiálních expedic do Antarktidy – polovinu z nich mezi koncem války a začátkem operace Highjump, vedené admirálem Byrdem, zahájené v prosinci 1946. Je zajímavé, že od začátku operace Highjump do roku 1948 Británie do Antarktidy nevyslala žádnou expedici, a USA měly Antarktidu celou pro sebe. Nicméně, Británie byla v Antarktidě aktivnější během celých 40. let než kterýkoli jiný národ, přesto se historikové zmiňují jen o výpravách Byrdových. Jeho mise dosud zasťiňuje všechny ostatní mise a je středem zájmu mnoha konspiračních teoretiků. Britské úsilí bylo a dosud je totálně přehlíženo; a šířením dezinformací kolem admirála Byrda je skutečné spiknutí kolem Antarktidy, jako nacistického přístavu, zapomenuto.

Po kapitulaci Německa bylo potřeba ještě vyčistit Norsko, bylo nutné zjistit možný nacistický exodus a tajemství, která Norsko dosud střežilo, si žádala více prošetřit. Objevy dále potvrdily, že válka skončila právě včas, ale stále se vyskytovala podezření kolem 250.000 pohřešovaného německého personálu – včetně Martina Bormanna a tisíců dalších hledaných nacistických válečných zločinců. Také bylo třeba brát v úvahu záhadu ponorek, o nichž se předpokládalo, že byly využity pro útěk. Avšak i kdyby nějaké procento německých ponorek uprchlo z Norska, znepokojivé bylo, že bylo prokazatelně odhaleno, že Němci udělali velký technický pokrok. V červnu 1945 Washigton Post publikoval článek, v němž se tvrdilo, že RAF nedaleko Osla našlo 40 obřích bombardérů Heinkel – letadel s doletem 7.000 mil. V článku se psalo, že zajatý německý pozemní personál tvrdil, že “letadla byla udržována v pohotovosti pro misi do New Yorku”.41

Na konci války Britové také požadovali několik německých ponorek, včetně nového typu XXI. Kapitán Mervyn Wingfield byl zmocněn vzít těchto 25 zachráněných německých ponorek do Scapa Flow a je zajímavé, že sám se plavil na ponorce typu XXI. Po návratu tvrdil, že “Spojenci vyhráli ponorkovou válku právě včas.”42 Toto tvrzení opakovali všichni Spojenci, když mluvili o nových zbraních nacistů.

Ve Spojeném království britské zpravodajské služby odkryly více norských tajemství, ale zatajily je; Antarktida nebyla výjimkou. Když se norská vláda vrátila do osvobozeného Norska, Antarktida se brzy vrátila do jejich povědomí, ačkoli Norové museli čekat několik let, než se tam mohli vrátit, pro případ, že pověsti o nacistické základně byly pravdivé.

Na druhé straně, Británie došla k závěru, že nasbírala o Antarktidě dostatek informací, aby mohla zahájit intenzivní vyšetřování – jež mělo rozptýlit všechny obavy a ukrýt všechny důkazy – proto nemohla tolerovat, aby se další technologie nebo personál dostaly do špatných rukou, zejména Sovětského svazu a USA.

Británie pomohla osvobodit Norsko, a když se rok 1945 chýlil ke konci, bylo již v běhu “osvobozování” Země královny Maud (nový atlas poválečného světa již neuznával název Neuschwabenland). Avšak záhadné expedice z doby války, pořádané všemi válčícími stranami, zvláště Německem, nebyly vpuštěny do knih o dějinách 2. světové války. Došlo k přepisování historie.

 

Hry poválečných hráčů

Bezprostředně po skončení 2. světové války se objevila různá podezření a šířily se pověsti a novým nepřítelem – jehož chtěl Hitler vyhladit – byl komunismus. Spojenci se stali nepřáteli, zatímco bývalí nepřátelé se stali spojenci v boji proti komunismu. A když USA poskytovaly obrovskou finanční podporu západním vládám, aby nepropadly komunismu, Británie byla ponechána bez pomoci při snaze vyčistit poslední zbytky nacistických sil.

Když se německé síly v květnu 1945 vzdaly a měl propuknout mír, svět byl, bohužel,vržen do situace, která byla stejně vrtkavá jako před vypuknutím nejkrvavější války v dějinách lidstva. Rok 1945 byl nejen rokem ukončení 2. světové války, ale také začátkem studené války; a zatímco se SSSR a USA bály záměrů toho druhého, měly také různé názory na to, jak bude spravováno Německo. Problémy začaly na Jaltské konferenci 4.-11. února 1945, ale byly ještě zvýšeny na konci války v Evrope, kdy dezinformace a tajnůstkářství o objevech Spojenců učinily partnerství, jež zničilo nacismus, déle neudržitelným.

Atmosféra, která obklopovala Německo v květnu 1945 po nacistické kapitulaci, byla dusivá; ale zatímco Západní Spojenci byli unavení válečným úsilím, Stalin se nechtěl vzdát svých územních zisků a byl připraven na válku a skutečně ji očekával. Sověti nedělali nic pro utišení obav, že byl postaven nacistický přístav (v Antarktidě) nebo že Hitler možná nespáchal sebevraždu, ale místo toho uprchl.43

Těsně předtím než Berlín padl do rukou Sovětů, bylo hlášeno, že Martin Bormann hovořil s admirálem Dönitzem o Tierra del Fuego v Argentině. Tato konverzace, jež vycházela z Hitlerova bunkru v Berlíně, byla jedním z posledních odposlechnutých rozhovorů během války v Evropě. Argentina byla dlouho vnímána jako útočiště pro mnoho uprchlých nacistů, ale tato možnost byla dlouho popírána sympatickým Perónem. Přes neshodu sovětského generála Žukova se Stalinem v tom, zda je Hitler mrtev nebo zda uprchl, mýtus o přežití nacistů nabíral na síle.

Británie, jež měla jedinečnou pozici proto, že držela strategicky důležité Falklandské ostrovy, byla v měsících bezprostředně po válce jedinou zemí, která zkoumala tvrzení nacistů o přístavu v Antarktidě a vzniku Čtvrté říše v Jižní Americe.

USA, znepokojené válkou proti Japonsku a chystající se studenou válkou, byly zaskočeny úsilím Británie v Antarktidě a pokořeny jejím agresivním postojem. A tak Američané brzy přijali politiku, kterou si vymysleli během války, jež měla zničit britské imperiální aspirace, zabránit každému pokusu Británie uplatňovat jakýkoli vliv ve světě a udělat z této země “spojence” jen podle jména. Avšak již v roce 1942 trpěla Británile a britská identita globalizační agendou Spojených států. Nesmí být zapomenuto, že Británii bylo odepřeno vlastnit atomovou bombu navzdory fakfu, že tato bomba by nemohla být vyrobena bez britských znalostí. Kromě toho, britský lid musel čelit horšímu přídělovému systému než kterýkoli jiný Západní národ, který trval do 50. let, a Británie byla také tlačena, aby poskytla úplnou nezávislost nebo vlastní vládu většině teritorií svého iméria.

A tak, zatímco vstoupila do 2. světové války jako supervelmoc, na konci války, díky akcím americké zahraniční politiky, obzvláště operaci Highjump, byla pevně posazena na své místo. Spojené státy se staly jedinou zemí, která mohla úspěšně ovlivňovat Británii – jak prokázala Suezská krize roku 1956. Dokonce i nyní, 60 let po skončení 2. světové války, je britská krev prolévána ve prospěch zahraniční politiky USA.

Průzkum Země královny Maud
Jak bylo pojednáno v první části, nacistická "Shangri-La" existovala. Byla založena v letech 1938-39 během Deutsche Antarktische Expedition, ale nevíme, jak byla velká. Existence nacistické základny v Antarktidě, ukryté v rozlehlých jeskyních, byla považována Brity za natolik pravděpodobnou, že v odpověď na tuto hrozbu během války vybudovali základny v mnoha částech Antarktidy. A zatímco se oficiálně zaznamen
ané britské expedice soustřeďovaly kolem Antarktického poloostrova, expedice, jež nebyly oficiálně zaznamenány, se zaměřily na výzkum Země královny Maud – kterou tak před rokem 1939 nazvali norští velrybáři na počest norské královny Maud (1869-1938), manželky krále Haakona VII a bývalé princezny Maud ze Spojeného království, vnučky královny Viktorie.

Norové začali Zemi královny Maud intenzivně zkoumat ve 30. letech a pro fotografování a mapování oblasti poprvé použili letadel. V letech 1931 a 1936 objevili oblasti s anomáliemi, které by mohly přitáhnout zájem celého světa. 4. února 1936 Lars Christensen ze svého letadla shodil norskou vlajku, čímž na území vznesl neoficiální nárok. Do map vytvořených na základě forografií nebyly zakresleny suché oblasti a jezera, jež byly objeveny, ale tyto objevy vedly k soukromým diskusím mezi norskou vládou a členy královské rodiny o tom, zda by Norsko mělo tuto oblast anektovat.

Po mnoha úvahách, 14. ledna 1939 – šest dní před prvním přeletem Deutsche Antarktische Expedition nad Zemí královny Maud – norská vláda vydala královský výnos, kterým zabrala oblast mezi zeměmi Enderby a Coates a nazvala ji Zemí královny Maud.

Objevy Deutsche Antarktische Expedition byly široce publikovány. Kapitán Ritscher se svými létajícími loděmi Dornier Wal (Boreas and Passat) podnikal četné lety nad oblast a pořídil 1500 forografií, které pokrývaly oblast o rozloze 250.000 čtverečních kilometrů. Avšak, podobně jako v podivném případě utajovaných norských map, většina filmů, záznamů a výzkumných materiálů byla během války zničena, ačkoli některé z nich se časem dostaly na povrch. Během války a do konce antarktického léta 1945-46, britská RAF také létala nad Antarktidou , mapovala tuto oblast a hledala vhodné lokality pro postavení základen. Objevila více suchých oblastí a možná získala i další informace, které vyprovokovaly britské tažení do Neuschwabenlandu.

Britská arogance při nasazování svých vojsk v Antarktidě, nezávisle na Spojených státech, a oslava tohoto činu vydáním série provokativních známek v únoru 1946 nevyhnutelně vedly k tomu, že britský nárok na Antarktidu byl popřen, přestože známky měly spíš připomenout poslední bitvu Británie s nacismem než podpořit nárok Británie na Antarktidu. A přestože Británie veřejně vyjádřila pobouření, když byla spuštěna operace Highjump, bylo jen předstírané: soukromě Británie věděla, že znovunalezený status USA jako supervelmoci znamenal, že Spojené státy jiným národům nedovolí, aby využívaly Antarktidu pro finanční zisk.

Británie zastavila své lety do Antarktidy a operace v této oblasti na dva roky a dala Spojeným státům v Antarktidě volnou ruku k zahájení operace Highjump. Jelikož byl nacistický přístav zničen, nebyl žádný důvod k britskému návratu: Američané v Antarktidě neobjevili nic, co dosud nebylo objeveno. Nebo snad ano?

Během dvou let mohli v Antarktidě najít vše, co bylo možné objevit: Američané našli suché oblasti a jezera s horkou vodou, které vyvolaly nesmírný zájem médií, ale operace Highjump, jejíž trvání bylo plánováno na šest měsíců, skončila za pouhých osm týdnů. Obdrželi nepřátelské reakce od ostatních národů, ale teprve po návratu výpravy se začaly šířit pověsti a teorie o záhadě, jež obklopovala Highjump. USA uspořádaly další expedici, operaci Windmill, kterou uskutečnily v antarktickém létě 1947-48 a zmapovaly další oblasti zvláštního významu.

RAF se vrátila v období 1948-49 a podnikla množství průzkumných letů nad životachopnou základnou v Zemi královny Maud pro norsko-britsko-švédskou expedici (NBSE), která se měla uskutečnit v letech 1949 až 1952, jejímž cílem bylo prozkoumat a prověřit německé objevy z roku 1938.

Británie a Norsko věděly, že oblast Země královny Maud, kterou nacisté využívali, se bude velmi lišit od té, jež byla zmapována v 30. a na začátku 40. let. Exploze dostatečné velikosti mohla vytvořit teplou frontu. Země se mohla dostatečně ohřát pro vytvoření srážek. S největší pravděpodobností se oblasti, jež po tisíce, možná miliony let neviděly vodu, pokryly sněhem a krajina se významně změnila.

Když členové týmu NBSE oblast zkoumali, našli největší zemi s výskytem zvířat (tučňáků) na kontinentě. Tento objev byl sám o sobě anomálií. Expedice také v jistých oblastech objevila neobvyklé mechy a lišejníky. Avšak jezera, o nichž se tak často psalo ve zprávách z předchozích expedic, nebyla neobjevena; ani rozsáhlé suché oblasti. Je možné, že jezera zamrzla a že suché oblasti zmizely pod sněhovou pokrývkou?

Mezitím stále více a více zemí chtělo mít vlastní základny v Antarktidě a brzy začaly šarvátky. V listopadu 1948 byla britská základna Hope (Naděje) na Antarktickém poloostrově za podezřelých okolností zničena ohněm; v roce 1952 argentinské síly střílely na Brity, vracející se ze společné expedice. Podrobnosti o dalších šarvátkách byly bohužel z diplomatických důvodů utajeny.

Avšak v roce 1982 šla Británie opět do války proti Argentině o Falklandské ostrovy (Malvíny). Porážka argentinských vojsk vedla ke zhroucení fašistické vojenské junty, která několik let vládla v Argentině. Argentina měla také hluboký zájem na Antarktidě, ale z důvodu více než 2000 padlých vojáků v bitvě o Malvíny a protože stála tváří v tvář možnosti bombardování Buenos Aires, Argentina neměla jinou možnost, než přijmout porážku. Přestože Argentina připustila prohranou bitvu, trvala na tom, že válka ještě neskončila. Podle atlasů Jižní Ameriky jsou Malvíny ve vlastnictví Argentiny a kdo říká, že válka jednoho dne nemůže znovu propuknout? Kdyby se tak stalo, Británie by tam opět poslala armádu, protože je jasné, že Falklandské ostrovy jsou stále jednou z nejvíce ceněných britských kolonií a důvod je zcela jednoduchý: jejich blízkost Antarktidy s jejími poklady a záhadami, které jednoho dne budou zpřístupněny a využívány.44

Vojenské zájmy v Antarktidě
Před podepsáním smlouvy o Antarktidě dne 23. června 1961 Mezinárodní geofyzikální rok (International Geophysical Year, IGY) přilákal v roce 1958 značnou pozornost a otevřel možnost spolupráce při výzkumu zmrzlého kontinentu. Američané se vrátili ve velkém počtu, stejně ja
ko Britové, ale také Sověti zahájili svůj vlastní výzkum.

Cílem IGY bylo umožnit národům, aby odložily stranou své územní nároky a místo toho sdílely své zdroje a vědecké informace. Úspěch IGY umožnil, aby byla podepsána smlouva o Antarktidě – ale Sovětský svaz prohlásil, že nemá v úmyslu odejít z Antarktidy a že si podrží všechny své základny, až IGY skončí. Avšak všechny smluvní strany se domnívaly, že “Antarktida má být používána pouze pro mírové účely,” ačkoli může být využíván také vojenský personál a materiál, ale nikoli z vojenských důvodů.

V letech před podepsáním smlouvy v červnu 1961 USA, Velká Británie a SSSR využívaly Antarktidu pro vojenské účely a kolovaly pověsti, že všechny tři země na kontinentu zkoušely jaderné zbraně. 27. a 30. srpna a 6. září 1958 byly v Antarktidě odpáleny nejméně tři atomové bomby, údajně Američany. Říkalo se, že k explozím došlo v oblasti Země královny Maud a že byly aktivovány 300 metrů nad zemí s cílem “odkrýt” zmrzlé oblasti. Místa odpálení dalších bomb byla důsledně utajena, ale věří se, že se cílem byly oblasti prozkoumané Němci v letech 1939 a 1940.45

Jestliže Němci a Američané oficiálně tvrdili, že během svých expedic našli jezera s horkou vodou, bylo pouze otázkou času, než budou nalezena další. Jedním z takových jezer, objeveným Rusy, je jezero Vostok, které leží 4000 mnetů pod povrchem a kupodivu se nachází pod rusou základnou Vostok. Zprávy o tomto objevu byly zveřejněny až v roce 1989. Našli sověti toto podzemní jezero již o řadu let dříve a bylo to hlavním důvodem, proč odmítli opustit svoji základnu? Jezero dosud nebylo prozkoumáno, hlavně ze strachu, co by to způsobilo a aby se vyhnuli kontaminaci jezera, ačkoli byla zjištěna silná magnetická anomálie.46

Vzhledem k tomu, že bylo objeveno tolik jezer a vzhledem k satelitům, dokazujícím, že Antarktida je tvořena obrovským souostrovím pokrytým ledem, je nepředstavitelné věřit v existenci podzemního tunelu, který vede napříč Antarktidou a který je dostatečně široký pro německé ponorky, jak tvrdil spisovatel Christof Friedrich a zobrazovaly mapy Piriho Reise?

Pokud je pravda, že nacisté vybudovali tajnou základnu v Neuschwabenlandu a že tato základna byla zničena v roce 1945 a přežilo jen několik skupinek Němců, potom všechny důkazy o německé invazi do Antarktidy byly kompletně zničeny jadernými explozemi provedenými USA, SSSR a Velkou Británií. Nicméně, přetrvávají pověsti, že nacisté nebyli totálně zničeni, ale uprchli na tajné základny v Jižní Americe.47

(Zde český překlad prozatím končí a příležitostně bude dokončen. LK)

Přezkoumání britského tažení do Neuschwabenlandu
If British forces had indeed destroyed the Nazi outpost that was rumoured to have existed amid the Mühlig-Hoffmann Mountains, this would never be made public nor be given much credence by mainstream historians. Even so, Britain was the nation most active in Antarctica during the 1940s, which is intriguing if not suspicious. Furthermore, Britain was privileged enough to have collated a mass of evidence on German Antarctic intentions via the leading Nazis it apprehended and via its efficient intelligence network and its own field investigations. All of this leads one to the conclusion that something significant must have occurred there, and it appears only time will tell. Postwar scientific revelations suggest that Antarctica was disrupted by human activity at some time in its near past—a finding that may add credence to the likelihood of Britain's Neuschwabenland campaign.
In 1999, a research expedition discovered a virus to which neither animals nor humans are immune. Specialists were unable to explain the source of the virus, though some tried. According to some scientists, the virus could have been a prehistoric life-form that had been preserved in the ice. However, other specialists speculated that the virus could have been a secret biological weapon that had been delivered to Antarctica during the 1938–39 Deutsche Antarktische Expedition. If a biological weapon or virus had been taken to Antarctica, it is doubtful that it would have been unleashed onto the continent intentionally, but, instead, stored with extreme care. If the Germans really had been the architects of the Antarctic virus and they had taken studious care of their weapon, would it be too adventurous to think that the virus could have been released by an attack of some degree on the very place where it was stored?

Another mystery may be central to Queen Maud Land and what may have happened in 1945. In 1984 the British Antarctic Survey, based at Halley Station,48 noticed a hole in the ozone layer for the first time; it was located over Queen Maud Land. Scientists, after much speculation, claimed that the hole was due to CFCs and in time would increase global warming. Could the hole, like the virus release, have been caused by a huge explosion of nuclear proportions? With three known atomic tests and a considerable number undisclosed associated with the likely destruction of the Nazi base, it appears that the hole was caused by more than just CFCs.
Subterranean lakes with signs of life, geothermally warmed lakes in dry valleys in a supposed frozen wasteland, viruses that threaten mankind, mysterious holes in the atmosphere allied with suppressed military ventures may seem the work of fiction, and yet they are all fact! Antarctica is a truly mysterious place, and that is why it is inconceivable that the Nazis would claim an area and leave it unoccupied and undefended, especially when the Channel Islands, for instance, a strategically unimportant Nazi gain, utilised for its defences more than 10 per cent of all the concrete and iron that was used in the construction of the Atlantic Wall—a wall that stretched from the Pyrenées to the North Cape of Norway!
However, trying to validate the story of the British Neuschwabenland campaign is slightly tougher to ascertain. Tales of Polar Men, ancient tunnels and a decisive battle against remnants of the Third Reich appear fanciful. Even so, it is widely known that Nazi scientists were experimenting on men to simulate the freezing conditions of the Eastern Front and to help their forces better deal with them.49 Could the heinous experiments have been a success of sorts, allowing certain soldiers to combat the cold more efficiently?

Tales of ancient tunnels, even tunnels leading through the Mühlig-Hoffmann Mountains, appear at first far-fetched, but would a cavern network, glacially eroded enough, appear unnatural and thus be explained as a tunnel? Soldiers are not scientists and see things as they are—though whether it was a tunnel or a long cavern network that the British had discovered, it ultimately led to a Nazi base. The base could have been similar to the U-boat base that appeared in the film Raiders of the Lost Ark, but that's highly unlikely—but what isn't is the possibility that a base had been constructed and was being manned by German forces. The British had secret wartime bases, so why not the Nazis? It also must be remembered that some Japanese soldiers fought on, not accepting defeat, for over 20 years,50 so why not pockets of Germans? In fact, Nazi Werewolves were active after the May surrender, and isolated attacks occurred for a few years after the war was deemed over and Nazism was thwarted.51
Whether the Neuschwabenland base was eradicated by Britain's Special Forces in 1945–46 or not, it is more than feasible that Britain could have pulled off the feat. During the war, Britain had some of the finest special forces personnel in the world, and still does today, and they were expertly trained in sabotage and destruction, using limited manpower in covert and inexpensive operations. They were so successful that, even after the Dieppe fiasco, Hitler ordered that any of them captured were to be summarily executed.
Britain, unlike the United States, believed that success is more attainable with limited resources; however, with the US philosophy of "might is right", it is no wonder that most attention paid to Antarctic expeditions has been firmly focused on Operation Highjump.52 Admiral Byrd's statements and supposed discoveries, which have spawned a multitude of conspiracy theories, overshadowed Britain's exertions comprehensively.
Whether the British mission did destroy the Nazi base, with any remaining Nazis finally being expunged by the atomic force of the wartime allies, is not the question that needs asking. What is, though, is just how much of Antarctica's past, present and, indeed, its future has been, is being and will be suppressed. 8

Postscript: 1966 British Antarctic Survey Mystery
After the first part of Britain's Secret War in Antarctica was published in the August–September edition of NEXUS (vol. 12, no. 5), I was inundated with people and specialists in their field with more substantiating information. However, by far the most intriguing and exciting was an email sent to me by Miles Johnston who investigated a strange story about Antarctica with Danny Wilson whilst with the Irish UFO Research Centre. The centre was contacted by an Eric Wilkinson in 1975, who had reported a strange incident in 1966 when he was with the British Antarctic Survey. An even stranger photo backs up the story (see above). In Miles Johnston's own words, he explains:
"In 1975 I investigated a UFO/Strange Black Ray Cloud formation, taken by a Belfast member of the British Antarctic Survey. He gave me some images of a pulsing cloud formation firing a black ray into the ice, which bounced off and reflected further away from him. Who knows...maybe someone down there is using negative energy beam weapons? Or was...since the images were taken in 1966."

 

The photo [above] is indeed enigmatic and substantiates the fact that Antarctica and Britain's role there are shrouded in mystery.

About the Author:
James Robert is a civil servant with an agency of the UK Ministry of Defence, as well as a World War II historian and writer. He has travelled extensively throughout North Africa and Europe to investigate mysteries of Britain's secret wars.
With a family from a military background and with German sources giving many so-called "myths" credence, he has set a personal mission to delve deeper into the strange, suppressed, little-known and anomalous activities that were conducted before, during and after the war against Germany. "Britain's Secret War in Antarctica" has been excerpted from his forthcoming book that will document some of his investigations.
James Robert can be contacted by email at james-robert@hotmail.co.uk

 

Endnotes
1. Admiral Byrd's press release, 12 November 1946.
2. El Mercurio, 5 March 1947; Admiral Byrd interviewed by Lee van Atta.
3. Former British SAS officer, documenting the 1945–46 Neuschwabenland campaign.
4. Le Monde, 18 July 1945.
5. Hart, Basil Liddell, History of the Second World War, Cassell, London, p. 410.
6. ibid., p. 411.
7. Pravda, 16 January 2003, citing a confidential letter from Scheffer to Bernhard. The letter, dated 1 June 1983, was seized by Special Services, whom a German source claims were from the former German Democratic Republic (GDR) and sent at the USSR's behest.
8. The Captain cited by El Mercurio and Der Weg has never been named, nor has the story been given any credence by the British Navy.
9. The Intelligence network performed wonders for the Allies, especially after the capture of an Enigma machine with decoding documents on 9 May 1941; the German U-110 was captured by HMS Bulldog and HMS Aubretia of the 3rd Escort Group. The Germans never discovered the fact that Britain had broken their "unbreakable" codes. However, it was Britain's fortuitous capture which painted the full picture and helped complete the jigsaw puzzle, thus compelling them to take the possibility of a Nazi Antarctic haven seriously before others did.

9. Christof, Friedrich, Germany's Antarctic Claim: Secret Nazi Polar Expeditions, Samisdat Publishers, Toronto, 1979.
10. Hess's insanity is just one aspect of the Hess mystery, and the numerous references to his insanity are too numerous to catalogue. However, it did not prevent him from standing for trial at Nuremberg.
11. Picknett, L., Prior, S. and Prince, C., Double Standards, Little Brown, 2001.
12. Van Paasen, Pierre, Chicago Times, 1941.
13. Britain, France, the USSR and USA took turns to guard war criminals including Hess in Spandau Prison. Hess's suspicious death occurred, so we are led to believe, because the Russians were going to release him when their turn next came around. See Picknett et al., Double Standards, for more detail.
14. Nuremberg Trials (1945–1946).
15. ibid.
16. ibid.
17. This was reported in the German press on 10 April 1939.
18. Officer Naval Directive, 14 February 1944.
19. Speer, A., Spandau: The Secret Diaries, MacMillan, New York, 1976, p. 81.
20. Hitler's final political testament, 29 April 1945.
21. Wilmot, C., The Struggle For Europe, Wordsworth Editions Ltd, Hertfordshire, 1997, p. 617.
22. ibid.
23. Führer Naval Conference, 8 July 1943.
24. Report sent by Goebbels to Dönitz, 6 March 1945.
25. Wilmot, op. cit.
26. Directive to the Wehrmacht, 1 May 1945, reported in The Times, London, 2 May 1945.
27. The Times (London), 2 May 1945.
28. The National Police Gazette, January 1977.
29. The former Kriegsmarine officer was from Dresden and was interviewed in December 2003. I investigated claims that Hitler and Eva Braun's child had been born there in 1942.
30. Officer Naval Directive, 1944.
31. Nuremberg Trials, 1946.

32. Hart, Basil Liddell, History of the Second World War, Cassell, London, 1970, p. 411.
33. Neville Chamberlain, Parliamentary Speech, 2 April 1940.
34. A total of 2,140,00 German soldiers and more then 100,000 German military railway carriages crossed Sweden until the traverse was officially suspended on 20 August 1943.
35. The Nazis were fascinated by polar myths, and with the USSR and the USA more accessible via the frozen Arctic Ocean and Murmansk the only port available in Europe for the Soviet Union, the Arctic convoys were constantly harassed, whilst scientific studies increased in the Arctic.
36. Spitzbergen has numerous mysteries surrounding it, from anomalous plant and animal fossils to ancient ruins. Many believed it to be ancient Thule. Also, Spitzbergen cannot be mentioned without the rumour concerning a UFO crash there in the 1950s; British scientists were supposedly involved in the retrieval.
37. Atlantis had a name-change to Tamesis before being sunk by HMS Devonshire near the Ascension Islands on 22 November 1941.
38. The Pinguin was sunk off the Persian Gulf by HMS Cornwall on 8 May 1941.
39. The Stier visited Antarctica and Kerguelen in 1942.
40. The Komet was sunk off Cherbourg in 1942 by a British destroyer.
41. The Washington Post, 29 June 1945.
42. The Times, London, June 1945 (exact date not available).
43. An official Soviet statement released in September 1945 claimed that "mysterious persons were on board the submarine, among them a woman..." With Stalin going on record with his view that Hitler was alive, and contradictions coming from his own generals, the USSR only added to the mystery.
44. A 50-year extension on the mining ban was agreed in 1998; it runs until the year 2048.
45. Stevens, Henry, The Last Battalion and German Arctic, Antarctic, and Andean Bases, The German Research Project, Gorman, California, 1997.
46. Scientists, with NASA's assistance, have drilled to within 500 metres of the lake. Russia recently declared that during the Antarctic 2006–07 summer season it will drill into the lake.
47. Rumours that the Nazis built bases in the Andes and/or the Amazon rainforest go hand in hand with stories that the Nazis were in league with alien races and are definitely TBTBs (Too Bizarre to Believe), yet there may be some truth in the rumours.
48. Halley, Britain's premier Antarctic station, is named after the British astronomer Sir Edmund Halley, who extraordinarily was the first person to state that the Earth is hollow, consisting of four concentric spheres. Another Antarctic enigma?
49. The experiments involved freezing the victim until unconscious, then rapidly plunging the victim into hot water. Other experiments, heinous in their morality and beneficial to the Nazi cause, meant that all the results and documentation detailing the experiments were amongst the information most sought by the Allies. It is well known that without Nazi human experiments, the United States would not have gone to the Moon in 1969.
50. "The Final Surrender: For Lt Onoda, the shooting stops 29 years late", Daily Mirror, UK, 11 March 1974. Lt Onoda killed 39 people between the end of the war and his capture in 1974.
51. In June 1945, a Werewolf bomb exploded in Bremen Police Headquarters, killing five Americans and 39 Germans. The Werewolves were created by Himmler in 1944 and went on to fight against the occupying forces until at least late 1947.
52. "Operation Highjump", typed into Google, produces 46,700 results, far exceeding any other Antarctic mission mentions by thousands!