TP 11-12

CHARTA 77

Václav Vejvoda

 

Co byla Charta 77, o co usilovala, kdo byli lidé, kteří ji navenek reprezentovali, čí zájmy vlastně hájila? Tyto a mnohé další otázky spojené s činností Charty 77 žádají stále důraznější a serióznější zodpovězení. Řadu odpovědí na uvedené otázky naleznete v následujícím materiálu, který pochází z "kuchyně" československé zpravodajské služby.

 

Motto: Zemřel Patočka-
za Chartou - tečka !

Antonín Brousek

 

Již při úvodním prohlášení Charty v lednu 1977 se sešlo podivné trio prvních mluvčích. Mezi antikomunisty prof. Patočkou a dramatikem V. Havlem se zde po delší době opět objevuje na veřejnosti jméno bývalého sociálního demokrata, později komunisty, ještě později vyloučeného člena KSČ, prof. dr. Jiřího Hájka, jehož si snad nejsnadněji je možno zapamatovat ve funkci ministra zahraničních věcí ČSSR v období tzv. pražského jara. Málokdo však ví, že dr. Hájek je zapsán v seznamu čs. ministerstva vnitra, 2. správy. Kdo a jak přišel na to, jmenovat nebo pozvat dr. Hájka ke spolupráci s Chartou 77 a udělat ho mluvčím, není dodnes zcela jasné. Dramatik V. Havel v jednom ze svých memoárů tvrdil, že dr. Hájek byl vybrán proto, že měl za svého nedávného působení ve funkci ministra zahraničních věcí rozsáhlé známosti a styky, které by mohly být Chartě 77 užitečné. Mezi tehdejší významné styky dr. Hájka patřil generální tajemník OSN, bývalý státní sekretář USA dr. Henry Kissinger, bývalý ministr zahraničních věcí BRD a později její prezident Walter Scheel a řada dalších. Ovšem mezi tyto prominenty patřili také např. Karel Komárek, bývalý velvyslanec ČSSR ve Vídni, nebo šéf kádrového odboru ministerstva zahraničních věcí, plk. Vejvoda, pozdější československých lidských práv při OSN. Tato legenda, předhozená naivním československým uším,by se mohla zdát věrohodná, kdyby neexistovaly ověřitelné pověsti o tom, že příprava a vznik Charty 77 nebyly utajeny před pracovníky 2. správy FMV, která se zabývala kontrašpionážní činností nejen proto zahraničním službám a zastupitelským úřadům, ale i proti vlastnímu obyvatelstvu. Je tedy pravděpodobné, že 2. správa byla o přípravách informována a že dr. Hájek se na její pokyn do hnutí Charty tímto způsobem dostal.

Při vydání prohlášení Charty 77 si mnozí občané připomenou halasně zorganizovanou kampaň proti Chartě 77, která však byla v rozporu s cílem a budoucími plány československé zpravodajské služby ministerstva vnitra. Tehdejší kampaň, která na delší dobu ochromila záměry čs. zpravodajské služby a Charty 77, spustil se svým nohsledem Janem Fojtíkem sám všemocný Vasil Bil'ak. Přes námitky sovětské KGB, které u něho prosazoval sovětský velvyslanec i ministr vnitra Obzina, viděl Bil'ak za Chartou 77 pouze "ďábelského" nepřítele v podobě znovu se rozvíjející kontrarevoluce, která nebyla zničena při pogromech v letech 1969 až 1972, kdy mělo být s definitivní platností ukončeno konsolidační řízení. Sovětská KGB i představitelé československé zpravodajské služby však správně usoudili, že Charta 77 není vlastnímu zřízení absolutně nebezpečná (v té době počet signatářů nepředstavoval víc jak tři stovky), ale naopak, že ji bude moci použít ve vlastní dezinformační kampani a v pronikání svých zájmů do zahraničí, Jak, to bylo dosud jen rámcově připraveno a podrobně měl být tento plán rozpracován podle vývoje situace. Jak uvnitř společnosti - s ohledem na mezinárodně-politickou situaci a situaci v Chartě samé. Pro tento zpravodajský záměr existovaly tyto důvody:

1. Kromě známých osobností, o jejichž postojích a názorech neměla čs. kontrašpionáž pochybnosti bylo zřejmé, že se objeví další osoby, jejichž postoje jsou neznámé či pouze neověřené.

2. Čs. zpravodajská služba bude moci snadno zjistit a ověřit doma i v zahraničí aktivitu organizací a jejich předních činitelů při podpoře Charty.

3. Do hnutí bude možné zapojit vlastní agenty, kteří svojí činností budou hnutí sledovat a usměrňovat.

4. Prostřednictvím svých agentů vyvolat dezinformační kampaň k odvrácení pozornosti od vlastních zpravodajských cílů.

5. Prostřednictvím Charty propašovat do zahraničí řadu svých vyškolených agentů, kteří budou mít za úkol:

a) vypracovat se na nejvyšší místa v hospodářském či správním aparátě,

b) ovládnout exilové organizace a tisk a usměrňovat jejich činnost,

c) umístit po celém světě řadu svých agentů-rezidentů, jež bude využita podle potřeb a v příhodné době.

6. Zabezpečit přísun valutových prostředků do Československa na základě vyvolané kampaně na pomoc novým československým disidentům.

Vedle těchto cílů československé kontrašpionáže prosazovala své cíle i KGB a vložila své želízko do ohně. Mimo vlastních zpravodajských a špionážních cílů potřebovala KGB úspěchy na domácí půdě, a to definitivně odhalit a rozbít vzrůstající disidentské hnutí. KGB správně vyhodnotila, že nové hnutí v Československu bude dříve či později navazovat styky a spojení s podobnými hnutími v SSSR a dalších tzv. socialistických zemích. Na rozdíl od Československa, ÚV KSSS ve spolupráci s KGB pracují potichu, bez halasných akcí v masových sdělovacích prostředcích.

Československá Zpravodajská služba měla s Chartou ještě další zámysly. Potřebovala však k tomu klid a soustředění, které bylo narušováno neuváženými propagandisticko-agitačními akcemi ÚV KSČ. Proto bylo na tajné poradě v druhé polovině roku 1977 mezi zástupci KGB a STB dohodnuto, že tyto akce budou zahájeny bez vědomí nejvyšších představitelů a činitelů ÚV KSČ, jmenovitě pak V. Bil'aka, jenž sice patřil mezi nejzavilejší propagátory své ideologie, ovšem také mezi ortodoxní zabedněnce, kteří nejsou schopni rozlišit, že někdy je třeba ustoupit, aby bylo dosaženo cílů, to jest vítězství. Pro Bil'aka a lidi jeho typu se po tzv. konsolidaci poměrů ve straně a společnosti stalo biblí Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti v Československu.

Československá zpravodajská služba měla již od roku 1968, ale i dříve (po roce 1948) v zahraničí mnoho tzv. uprchlíků, kteří pro ni pracovali či pracují a nebo jsou dosud v "klidu" jako rezidenti a čekají na své uplatnění. Pro ty, kteří neznají metody špionážních služeb, podotýkám, že mnoho takových agentů často nebylo po celou dobu využito, protože nenastal "jejich čas". Mnozí z nich se však vypracují na důležitá místa v hospodářském, správním, vojenském a dokonce i ve zpravodajském aparátu mnohých zemí a jsou nepostradatelnými spolupracovníky a informátory svých zpravodajských služeb. Mnozí z nich však hrají "dvojí roli" a při svém odhalení musí nedobrovolně opustit tento svět. Řada takových lidí často "přeběhne" na nepřátelskou stranu nebo z různých důvodů přestane či odmítne dále spolupracovat. Protože i s takovými předpoklady se počítá a kalkuluje, bývá nasazeno na jeden úkol, vyžaduje-li to situace, více osob.

Již počátkem roku 1978 přestalo ideologické oddělení ÚV KSČ s halasnou kampaní proti Chartě 77 a tu a tam se objevovaly hlasy jen v krajském a okresním stranickém tisku. V této době nejvíce vynikal severočeský Průboj a východočeská Pochodeň, tu a tam se připojila k akci hlásná trouba Mamulova severomoravského kraje. Čs. zpravodajská služba však rozjela svoji "kampaň" na plné obrátky, která nebyla ani hlasitá, ani nápadná, za to ale mnohem účinnější než ta předchozí. Do Charty, kterou mezitím plně ovládla, začali pronikat její agenti, kteří také začali vývoj Charty usměrňovat, a tak měli celou její činnost pod kontrolou. Například manžel zpěvačky Marty Kubišové, režisér Moravec, zavázaný agent čs. tajné služby, pracující pro ni ve filmu i v ČST, měl najednou snadný přehled o činnosti a záměrech Charty, neboť paní Kubišová ani v nejmenším netušila o tajném poslání svého manžela. Všechny písemnosti, seznamy signatářů veřejných i tajných, připravovaná prohlášení, ale i plány činnosti, schůzky s osobami a projednávané problémy - to vše bylo Moravcovi k dispozici. Nosil všechny písemnosti svému řídicímu agentovi, který zhotovoval jejich fotokopie a umožnil mu v bytě na Pankráci, Soudní 12, instalovat odposlech, takže čs. zpravodajská služba měla k dispozici všechny informace z první ruky. Moravec zcizil své ženě i devizové prostředky, které dostávala ze zahraničí za autorská práva a podvedl i V. Havla tím, že na něm pod slibem půjčky vymámil značně vysokou peněžní částku "na čestné slovo", kterou nikdy nevrátil. Kromě toho se mu podařilo zjistit, kde v zahraničí a v jaké výši mají V. Havel, P. Kohout, L. Vaculík a další deponovány konta a jak by se tyto prostředky daly převést do Československa, které nutně potřebovalo devizy na platební úhrady.

Činnost Charty 77 ovládli bývalí exponovaní komunisté, odsunutí po srpnové okupaci na vedlejší kolej. V té době již čs. zpravodajská služba věděla, že tito lidé stále toužící po moci, slávě, ale i penězích, budou snadno koupitelní a manipulovatelní. Mnozí z nich figurovali jako mluvčí či členové VONSu, jako marxisté, trockisté, eurokomunisté či agenti StB, která koordinovala i kvůli stykům na Slovensku celou činnost Charty. Zpravodajské službě bylo jasné, že mnozí z těchto lidí jsou ochotni přistoupit na jakoukoli spolupráci a že jsou ochotni kdykoli na zavolání strany znovu nastoupit na svoje ztracená místa. To ovšem bylo proti plánům této služby, neboť jejím zájmem není dát znovu těmto lidem moc, ale využívat jejich vlivu v novém prostředí. A protože mnozí z nich působili jako členové a funkcionáři ÚV KSČ před srpnem či v srpnovém období, nebylo to tak nesnadné. Mezi významnými chartisty figurovala i řada poctivých, ale i naivních lidí, kteří se domnívali, že nastal čas ke změně strnulých, stojatých československých poměrů ve straně i ve státě. Jednalo se o mnoho bezpartijních, ale i nábožensky založených osob, které přinesly do Charty touhu po změně současných poměrů.

V této době došlo však i k názorovým rozdílům ve vedení čs. zpravodajské služby na to, jak dalece a do jaké hloubky je možné bez postihu ponechat dosavadní činnost Charty. Největším trnem v oku byl vzrůstající počet signatářů-katolíků z Moravy. O charakterových přednostech nábožensky založených občanů a jejich nepoddajnosti režimu si na ministerstvu vnitra nedělali žádné iluze. Charta 77 v souladu s plánem ministerstva vnitra nepodnikala žádné náborové akce a tak po zastrašující operaci se počet signatářů ustálil na přiměřeném počtu, který byl kontrolovatelný (přibližně okolo tisícovky). Do akce byly zapojeny i okresní správy SNB, které však měly za úkol sledovat činnost signatářů Charty v okrese, avšak žádným způsobem nezasahovat do jejich činnosti, nebo jí zabraňovat bez příkazu shora, což bylo v této souvislosti oddělení státní bezpečnosti krajských správ ministerstva vnitra.

V Chartě 77 se utvořila úzká skupina osob, která měla vliv na její činnost. Většina z nich pocházela z Prahy nebo blízkého okolí, dále z Brna (dr. Šabata, bývalý krajský tajemník KSČ) a Bratislavy (dr. Kusý a dr. Šimečka - oba bývalí prominenti KSČ). Tato skupina, která si rozdělila funkce a určovala i tzv. mluvčí, získala takový vliv, že téměř ani jednou za její období nebyl v kolektivu mluvčích nikdo bez stranické příslušnosti. V souladu s přáním zpravodajské služby se přes snahu některých signatářů Charty proměnit ji v politickou, organizovanou opozici, konalo veškeré dění otevřeně, avšak také nedemokraticky, neboť tzv. mluvčí byli bez souhlasu většiny signatářů jmenováni, aniž ostatní věděli, proč a jak. Charta 77, tedy její vedení a samozvaní představitelé, jí vnutili stejný systém, jaký sami znali z doby svého členství v KSČ. Charta 77 se stala nedemokratickou, uzavřenou společností, jež uspokojovala vnitřní potřebu a touhu po slávě několika, na periferii odsunutých jedinců. Tzv. otevřenost, kterou prosazoval V. Havel či dr. Benda, vyhovovala záměrům StB, abychom ve zkratce používali všeobecně známé označení, ačkoli je nepřesné.

Vývoj v Chartě se však neubíral přesně podle představ a cílů, protože nedošlo k rozšíření signatářské základny a začalo docházet k rozčarování a odvolávání podpisů. Také možnost vysílání agentů do zahraničí jako signatářů nevycházela podle plánovaných představ, a tak bylo na počátku druhé poloviny roku 1978 rozhodnuto na českém ministerstvu vnitra o akci proti Chartě 77. Cílem této akce mělo být zahájení procesu proti několika hlavním představitelům Charty 77, vyvolání zájmu světové veřejnosti a vystoupení dalších opozičních živlů doma i v zahraničí.

Vnitřní poměry v Československu byly již natolik zkonsolidované, že se KSČ nebála žádného procesu. Nakonec stejně již vešlo ve známost, že československá vláda podepsala Helsinské protokoly se souhlasem SSSR a dalšími spojenci - předem rozhodnuta, že jejich ustanovení nebude plnit. Kromě toho byla československé vládě na obtíž některá mezinárodní jednání a snahy západních vlád o uzavření dohod, a bylo třeba tyto akce přerušit. Podle hlášení ze zastupitelských úřadů v zahraničí, zejména pak v Rakousku, v SRN a ve Francii se formovaly skupiny na podporu Charty 77 a také bylo nutné vystoupit proti politice lidských práv nejistého a nezásadového prezidenta USA Jimmy Cartera. Mezinárodní situace byla velice příznivá a nakloněna takové akci:

1. Došlo ke svržení šáha v Íránu a nastolení vlády pomateného Chomejního.

2. Sovětské vládě se v Afghanistánu začínala vymykat situace z ruky a začala uvažovat o akci proti této zemi.

3. V západní Evropě vznikalo silné eurokomunistické hnutí, které nebylo ochotno podřizovat se Kremlu.

4. Sovětská KGB utrpěla značné porážky, zejména ve Velké Británii, Francii a ve Spolkové republice Německo a bylo třeba doplnit řady zatčených či vyhoštěných agentů. Kromě toho bylo třeba dát na vědomí USA, že se Moskva ani Praha nehodlají přes jednání o SALT II a o lidských právech nijak omezovat ve své mezinárodně politické činnosti.

5. Došlo k zostření čínsko-vietnamských vztahů, které nakonec vyústilo v "potrestání" Vietnamu.

6. Zostřoval se konflikt na Blízkém a Středním východě.

7. V Československu došlo ke zdražování potravin a průmyslového zboží a z počáteční politiky "cukru a biče" zůstal jen bič.

Proces byl odsouhlasen politicky na ÚV KSČ a připraven po policejní stránce, ale i propagandisticky. Bylo rozhodnuto, že procesem nebudou zasaženy žádné významné osobnosti, jako např. dr. Hájek, dr. Placák, dr. Kadlec či další komunističtí představitelé Charty 77, avšak lidé, kteří se nehodlali podřídit či měli u StB či KSČ své vroubky, jako např. V. Havel, J. Dienstbier, dr. V. Benda - představitel katolické církve, ale také ing. P. Uhl, přesvědčený marxista a trockista, souzený režimem již v 70. letech v procesu s tzv. mezinárodním terorismem. Přesto, že tito představitelé Charty 77 byli včas informováni a varováni, že se proti nim chystá zatčení a proces, chovali se jako by byli chráněni mezinárodní solidaritou, na kterou ovšem režim nebral žádný zřetel, neboť proces sledoval své cíle. Bylo mu jasné, že se zvedne vlna mezinárodní solidarity, proti které spustí dezinformační kampaň, ale že také dojde k různým mezinárodním akcím a nabídka ze strany některých zemí západních demokracií, ale také k přerušení mnohých kontaktů a jednání, na kterých československá strana neměla absolutně žádný zájem. Alespoň ne v dohledné době.

Těmto cílům čs. zpravodajské služby vyšel vstříc i spolkový kancléř Rakouské republiky Bruno Kreisky, který nabídl šikanovaným signatářům asyl v Rakousku a další země umožnily tak přesně to, co československá zpravodajská služba předpokládala a očekávala. Z Československa začali odcházet mnozí signatáři Charty 77. Ti, kteří byli doma režimem opravdu šikanováni, ale také mnozí, kteří se mohli bez obtíží "vystěhovat", když byli předtím zpracováni a zavázáni ke zpravodajské a špionážní činnosti. Hlavní nápor směřoval do Rakouska, které svojí "socialistickou" politikou umožňovalo dost nerušené pole působnosti československé, ale i dalším zpravodajským službám a zejména snadné pronikání do ostatních západních států. A dále - do Československa začaly proudit valuty, tolik potřebné v těžké hospodářské situaci státu. Neznámým lidem, jako např. V. Havlovi, začaly vycházet neuveřejněné knihy, hry a básně, různá hnutí ochránců přírody a lidských práv začala organizovat sbírky z vládních, veřejných a soukromých zdrojů, které naplňovaly chartistickou pokladnu a pomalu, ale nepřetržitě proudily do Československa. Mnozí chudí a neznámí emigranti či chudí a neznámí publicisté začali doma i v zahraničí "bohatnout", ale mnozí, zapomenutí a neznámí doma, začali v exilu svoji činnost s ovlivňováním veřejného mínění za peníze daňových poplatníků. Jejich důležitost a význam začal stoupat po procesu, ve kterém bylo postaveno před soud deset osob, ale trest nastoupili jen někteří z nich, přičemž celý trest až do posledního dne vykonali jen J. Dienstbier, V. Benda, a P. Uhl. Ostatním byl trest zkrácen, přerušen či jinak zastaven. Na mezinárodní scénu nastoupily jiné, důležitější události, sovětská okupace Afghanistánu, irácko-íránská válka, Nikaragua či Grenada. Důležitým faktorem však zůstalo to, že čs. zpravodajská služba, neboli Federální správa zpravodajských služeb ministerstva vnitra ČSSR, získala trvalý vliv a kontrolu nad děním Charty 77 a začala určovat, kdo, kdy a jak dlouho bude mluvčím, co, kdy a k čemu bude vydáno prohlášení a často obsah těchto prohlášení sama dodala. Dezinformační kampaň, zahájená ve spolupráci se sovětskou KGB, začala přinášet své ovoce. "Objektový svazek Charta 77" se začal plnit a vracet investované prostředky, námahu a čas zpravodajských pracovníků.

V zahraničí se mohl aktivovat např. plk. Hodic, sluchu se začalo dostávat lidem typu Mlynáře, Grůši či Kohouta, začala se plnit konta Havla či Vaculíka, připravovalo se "blahořečení" neznámého, dřívějšího komunisty, básníka J. Seiferta na Nobelovu cenu za literaturu, aby se zvýšila dolarová dotace Československa. Dolarové fondy, určené z USA z mnoha zdrojů, začaly proudit na konta i na jiné účely. Mnozí postižení, neznámí a neurčení, nepatřící mezi "vyvolené" a nepodrobeni, se dostali na periferii, jiní si začali za tuzexové bony kupovat i sůl. Na FMV se začal uskutečňovat nový projekt - elektronizace Charty a jejích signatářů.

Mnozí signatáři Charty 77 začali být "politikou" chartistických představitelů rozhořčeni, protože za ně čím dále, tím více hovořili lidé, aniž se jich ptali na jejich názory. Mnozí svůj podpis odvolali a mnoho dalších by ho odvolalo, kdyby jim v tom nebránily morální zásady. Při podpisu vyjadřovali souhlas s tím, že je třeba něco dělat, že nesouhlasí s politickou situací v zemi a ani se nesmířili s okupací. Nepředpokládali však, že si mnozí lidé z Charty na jejich podpisu vybudují placenou, devizovou existenci. Vrátíme-li se ještě trochu zpět do minulosti, můžeme snadno vystopovat, proti komu a jak byl veden úder politicky či policejně. Tak např. mnozí mluvčí Charty 77, vesměs bývalí komunisté, nebyli nikdy soudně postiženi. Např. prof. Patočku utýrali výslechy k smrti, avšak další, např. dr. Hájek, H. Marvanová a ostatní nebyli nikdy žádným způsobem postiženi. Také politika "vystěhování" byla značně rozdílná. Zatímco mnozí signatáři byli vystaveni nejhorším represím ze strany policie a bylo jim bráněno ve vystěhování, mnozí prominentní signatáři se vystěhovali snadno a bez potíží, ačkoli patřili k bývalým špičkám. Plukovník Hodic se mohl vystěhovat, aniž by někomu vadilo, že byl nositelem státního tajemství. Bez problémů odejel Mlynář, bývalý tajemník ÚV KSČ, spisovatel Grůša, předtím dva měsíce ve vazbě, mohl potom bez problémů odjet do USA na tzv. studijní cestu, po níž zůstal v BRD, kde obdržel bez potíží německé státní občanství, ačkoli čekací lhůta je minimálně 7 let. Snadno a bez potíží se etabloval v Rakousku P. Kohout, ve Švédsku se mohl bez potíží usídlit atomový fyzik prof. Janouch, aniž by československým úřadům vadilo, že byl nositelem nejtajnějších atomových informací, J. Pelikána čekal v Římě sedmipokojový byt a později křeslo poslance Evropského parlamentu. Jiří Němec odjel do Rakouska dokonce dvakrát, aniž mu v jeho cestách činila státní bezpečnost nějaké potíže. Zřejmě jeho první instrukce byly nedostatečné a bylo třeba je v Praze doplnit. Zajímavou postavou emigrace je také Vilém Prečan, Ivan Medek a Karel Kyncl. Poslední dva jmenovaní odjeli s přesně stanovenými úkoly a zaujali svá místa ve Vídni a v Londýně, kde vlastně působí dodnes. Zpravodajská služba rozprostřela prostřednictvím Charty 77 svoji síť nejen po Evropě, ale po celém světě. Pod její hlavičkou nebo její záštitou se začaly tvořit různé organizace, fondy a nadace, do kterých proudí finanční prostředky z celého světa. Charta prostřednictvím svých zahraničních zástupců navázala svá tajemná spojení do Švýcarska, Jihoafrické republiky, Íránu, Libye, Nikaragui či Kuby, ale také do tzv. zemí třetího světa v Africe, na Středním a Blízkém východě, kde uskutečňuje záměry čs. zpravodajské služby.

Hned od počátku vzniku Charty 77 byla v jejím pražském centru vytvořena nálada podezíravosti, pomlouvání a falešných informací. Takovouto politiku zastávala proti názoru ostatních kdysi mluvčí Charty paní Tominová, která v pražském centru získávala značný vliv. Využívala k tomu i svých fyzických předností a jazykových znalostí. Do pražského centra Charty nemohl být bez jejího souhlasu, a samozřejmě souhlasu jejích přívrženců, přijat nikdo, kdo by mohl jakýmkoli způsobem ovlivnit činnost této skupiny. Pro potvrzení této okolnosti zinscenovala Státní bezpečnost dokonce její tzv. přepadení, aby byla posílena její pozice. Petruška Šustrová byla zase jednou instruována StB v Praze tak, že pod záminkou jejího odůvodněného oddálení byla "zavlečena" na venerologickou kliniku U Apolináře za účelem zjištění, zda není pohlavně nemocná. Jak známo, byla paní Šustrová aktivní funkcionářkou mládežnického hnutí, členkou KSČ a v Chartě 77 dostala za úkol koordinovat činnost mezi Chartou 77 a katolickými signatáři s cílem proniknout do katolického hnutí, kam se StB za dlouhá léta přes všechnu snahu nemohla úspěšně "etablovat". Jinak byla dříve používána pražskou kriminálkou jako "volavka" v pražském podsvětí. Kdo a jak přišel na myšlenku, aby spravoval tzv. Fond Charty (Charta Foundation) prof. Janouch, legálně vycestovaný z Československa a usazený ve Švédsku, není tak docela jasné. Jasné je zřejmě jen to, že jeho tchánem je bývalý aktivní politický prominent Komunistické strany Sovětského svazu prof. Arnošt Kolman, na sklonku svého života vycestovaný do Švédska s Janouchovou sovětskou manželkou. Proč právě on a proč Švédsko není, vzhledem k těmto okolnostem, zase tak docela tajemné.

Švédsko jako neutrální země patří k zájmovým oblastem SSSR a její špionážní centrály. Ze Švédska lze snadno kontrolovat severní křídlo NATO, tj. Dánsko a Norsko a ovlivňovat nejbližšího souseda, Finsko. Kromě toho SSSR potřebuje mít pod svojí kontrolou severní mořské cesty a volný průchod do leningradské námořní základny, kde je sídlo a velitelství důležité Baltické flotily. Švédsko, země po dlouhá léta spravovaná demokratickou vládou pod vlivem sociálně demokratické strany se silnými sklony k levému křídlu a antiamerickou politikou, země, jejímž krédem je vědět vše o svých občanech do nejmenších podrobností, je vhodným objektem pro pobyt a činnost východních zpravodajských služeb, prvořadě sovětské, bývalé východoněmecké a československé. Liberální panovník, ani jeho manželka německého původu, nejsou zárukou tvrdého postoje proti vlivu a pronikání těchto zpravodajských služeb.

Když finance Charty začaly dosahovat milionových částek, bylo nutné vytvořit fond, který by tyto částky nejen spravoval, ale i investoval. I když výbor Nadace Charty má mezinárodní složení, je přesto zajímavé, že její peníze nejsou ve Švédsku, ale u západoněmecké Kommerzbank v Hamburku. Není předmětem studie rozebírat tuto důležitou okolnost, ale vzhledem k mimořádnému objemu německých bankovních operací po celém světě a silným bankovním stykům a menším daním, bylo umístění tohoto fondu do Kommerzbank Hamburk optimálním řešením, neboť tato banka má své filiálky téměř ve všech zemích a její bankovní převody jsou těžko vystopovatelné. Investice těchto peněz do různých transakcí a nákup různých akcií přináší pak Chartě 77 mimořádně vysoký zisk a dále - to je z hlediska zpravodajského velice důležité - umožňuje předsedovi této Nadace cesty po celém světě a ve prospěch Nadace, s množstvím setkání s kterýmkoli agentem či pracovníkem špionážní služby v kterémkoli státě a v kterémkoli luxusním hotelu, aniž by to bylo komukoli nápadné. Po etablaci v Praze se tyto styky dále usnadnily.

Původně proklamovaným cílem nadace byla pomoc policejně či justičně postiženým občanům, signatářům Charty 77. Ve skutečnosti se stala tato pomoc přesně ve smyslu požadavku čs. zpravodajské služby stálým tokem zahraničních deviz, proudícím do Československa, přičemž rozdělování těchto peněz řídil v ČSSR triumvirát Šabatová-Uhl-Šiklová a podle známé praxe dostávají tyto peníze všichni z úzkého vedení pražské skupiny, zatímco opravdu postižení byli odkázáni na jejich milost či nemilost. Pravidelný přísun peněz dostávají i někteří prominentní signatáři Charty, jako např. dr. Pacovský (bývalý člen ÚV KSČ), aniž byl někdy jakkoli policejně postižen, přičemž bere sám vysoký osobní důchod. V tomto smyslu poskytly některé západní vlády, např. USA, své dotace Nadaci Charty. Bohužel však dále se již nikdo nezabýval tím, zda se darované peníze dostaly na účely, pro něž byly Nadaci poskytnuty.

Politika "glasnosti", proklamovaná v Chartě, byla uplatňována vlastně již mnohem dříve, než se na politické scéně objevil M. Gorbačov. Tato politika však sledovala jiný záměr a cíl. Antikomunističtí představitelé a signatáři Charty se mylně domnívali, že získají využitím bývalých styků prominentních představitelů komunistického režimu politiky či demokraty západního světa. Zpravodajská služba však sledovala své úzké cíle. Většinou žádným způsobem nebránila těmto stykům, neboť je měla pod kontrolou a chtěla mít naprostý přehled o tom, s čím a s jakými návrhy tito lidé do Československa přicházejí a jaké směry, politické, kulturní, sociální, náboženské či jiné představují. Domnívají se, že mnozí z těchto lidí mají úzké vztahy k západním zpravodajským službám a že by bylo možno tyto vztahy a styky využít. Pokoušeli se využít těchto styků k difamaci osob či skupin nebo organizací, jako tomu bylo např. v 80. letech při návštěvě amerického spisovatele Grahama Greena, kterého navíc korumpovali obrovským množstvím cenných darů. Greene pak svými prohlášeními v USA o náboženské svobodě v Československu značně poškodil úsilí katolické církve, což bylo vlastně záměrem zpravodajské služby. Tento pán pak dokonce v žoldu sovětské KGB se stejným cílem a záměrem navštívil SSSR.

Další politický prominent dr. Prečan se usídlil ve Spolkové republice a byla mu svěřena tzv. Dokumentace Charty. Bývalý major KGB Alexej Mjagkov ve své knize "Inside the KGB" předkládá čtenářům tajné dokumenty, v nichž tvrdí, že na území SSSR, ale i jeho spojenců, neexistuje nic, co by nepatřilo do kompetence KGB. Stejný systém byl uplatňován v zemích tzv. socialistického tábora. Zatímco např. v Rakousku by tamnější tajná služba potřebovala čtyřnásobné zvětšení, aby mohla sledovat podezřelé cizince, v SSSR pak připadají na každého cizince tři až čtyři agenti tzv. NN - služby , kteří je sledují na každém kroku. Bez povolení, souhlasu a kontroly dokladů se nedostal do SSSR, ale i do Československa, NDR či Polska žádný občan, aniž by o něm tato služba nevěděla. Proto je takové soustřeďování dokumentů o občanech - signatářích či nesignatářích Charty 77 nebo jejich sympatizantech v zájmu zpravodajských služeb, ale také z hlediska jejich bezpečnosti značně rizikové, protože: 1. není zajištěno, aby bylo zabráněno jejich úniku, 2. vymyká se jakékoli kontrole, 3. je v rozporu se zákonnými předpisy země, 4. odporuje nejvlastnějším zájmům evidovaných osob.

Jestliže však takové dokumentační středisko bylo v nedávné době přeneseno do Bavorska na švarcenberský zámek a svěřeno dr. Prečanovi, pak toto nebezpečí značně stouplo.

Charta 77 si z výtěžku Nadace postavila u polárního kruhu budovu, označenou jako hotel, v němž je computerové středisko, které soustřeďuje informace o všech signatářích a nakonec i o občanech československého původu v zahraničí. Při cestě prof. Janoucha do SSSR, což je jistě paradox, se člověk nevyhne různým podezřelým okolnostem. Předseda Nadace, jenž z fondu Nadace posílá finanční prostředky odpůrcům režimu, jede na pozvání mírové organizace, za níž stojí sovětská KGB, na delší návštěvu do SSSR, který dosadil normalizační režim v Československu, je kontaktován pracovníky KGB a opět se bez nejmenších potíží vrací zpět. Kdo zaručí, že elektronicky soustředěné informace z výše uvedeného computerového střediska nebyly právě touto cestou (nebo při normálních návštěvách jeho sovětské manželky v SSSR) dopraveny do balašinské centrály KGB, která má o ně eminentní zájem? Citujme proto opět bývalého majora KGB Mjagkova: Kontrolovat doklady cizinců při překročení sovětských hranic, obsah jejich zavazadel a tiskovin a dbát na to, aby opustili ve stanovené době území SSSR. - Ve stati, kde popisuje všeobecnou plnou moc KGB, píše: Před rozhodnutím úřadů předběžně zkoumat a schvalovat povolení ke vjezdu i k výjezdu do nebo ze Sovětského svazu.

Z této citace je tedy naprosto jednoznačné, že vše, co se děje, a to nejen na území SSSR, ale i v jeho satelitních státech, se děje s vědomím KGB a navíc s vědomím Federální správy zpravodajských služeb ministerstva vnitra ČSSR. Na začátku této studie bylo uvedeno, že zpravodajská služba se snažila, aby se jejím prostřednictvím dostali do zahraničí její agenti, vypovězení, vystěhovaní nebo přesídlení do Rakouska jako signatáři Charty 77. Převážně se jedná o tzv. underground, lidi bez existence, vzdělání a jakýchkoli morálních zásad. Mnozí z nich jezdili a bývali přítomni na mejdanech u Václava Havla na Hrádečku u Trutnova. Často se jich tam sešlo pod dohledem StB až na tři sta.

Řada z nich dodnes žije v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Francii, Anglii, USA či dokonce v Dominikánské republice nebo v Austrálii. Na této planetě není jediného místa, jež by nebylo zájmovou oblastí 17 odborů sovětské KGB. Styk s těmito lidmi obstarávala vídeňská centrála zpravodajské služby na čs. zastupitelském úřadě a poskytovala jim pro jejich činnost finanční prostředky. Tak například ve dnech 3. - 5.7.1987 se sešla na zámečku v Klement, asi 50 km od Vídně, skupina tzv. undergroundu za účasti exilové prominence. Zajímavé na tomto setkání je, že zámeček si pronajal člen undergroundu Vokatý, člověk bez stálého příjmu, takže pro neznalé místních poměrů by mohla vzniknout otázka, z jakých prostředků pan Vokatý tento pronájem a třídenní pohoštění platil. Jako "překvapení" byl příjezd dr. Jiřího Hájka, který se dostavil svým autem a jemuž připravil vřelé přivítání dvakrát vyemigrovaný "filozof" Jiří Němec. Teď bychom se zase mohli ptát, za jakým účelem a z jakého popudu se dostavil do Rakouska dr. Hájek, jenž byl v Československu tak pronásledován, že jeho syn musel jít studovat do Norska. Jak je možné, že tento bývalý prominentní komunista dosazený do Dubčekovy vlády na popud KGB, s nímž udržoval styky Dubčekův bratr, sám důstojník čs. zpravodajské služby, dostal československý pas a vízum k této "soukromé cestě".

Zajímavé by také bylo, kdyby nám vídeňský rezident, pan Medek, sdělil, proč o této návštěvě nereferoval ve Svobodné Evropě či v Hlasu Ameriky, když je jinak svými zvláštními kanály a linkami, z nichž jedna vede na stůl kulturního atašé československého velvyslanectví ve Vídni, informován o všem možném. Jisté je, že by takovéto "historické setkání" zajímalo mnoho lidí v zahraničí. Možná to však uniklo pracovníkům rakouského Abwehru, který nemá tolik sil a prostředků jako KGB či detašovaná centrála československé zpravodajské služby ve Vídni, v Linzi či v Salzburgu. Mnohá tato spojení jsou vedena po telefonních linkách, prostřednictvím kurýrů, řidičů čs. automobilové dopravy s tabulkou T.I.R., což v překladu neznamená "Tovar ide Rusom", ale zamaskované cesty dalších agentů na Západ. Zajímavé by také bylo, kdyby nám sám rezident mohl sdělit, odkud a jak dostával tak rychle různá prohlášení a materiály Charty 77, jež měla často vysloveně dezinformační charakter. Nechodila snad obvyklou a oblíbenou cestou čs. zpravodajské služby přes České Budějovice na Linec a dále do Vídně či Salzburku se zastávkou v Zell am See, nebo je tajně donášeli agenti StB československým osobám v pohraniční stráži, bydlícím v blízkosti rakouských či československých státních hranic? Či snad je přímo dodávalo z kurýrních pytlů čs. velvyslanectví nebo Československé aerolinie na letišti ve Schwechatu u Vídně? Tady postrádáme tu chartistickou "glasnosť", propagovanou na začátku iniciativy, když ještě byla chudá a byli v ní lidé, kteří se domnívali, že by mohli svojí činností a nátlakem na čs. vládu a KSČ dosáhnout změny poměrů v ČSSR či "dodržování vlastních zákonů". Ty tam jsou doby od chvíle, kdy československá StB vzala otěže Charty pevně do svých rukou.

Častou otázkou, kterou pokládají občané doma i v exilu je, proč a z jakých důvodů trpěla čs. vláda, strana či ministerstvo vnitra Chartu 77 ? Zda neměli tolik sil, prostředků či odvahy zničit tuto tzv. občanskou iniciativu. Samozřejmě, že měli. Ale důvodů je několik a je možné je shrnout do těchto bodů:

1. Československý režim si Chartu udržoval jako svoji lidovou opozici, aby vyvolal zdání demokratičnosti a dodržování lidských práv v zemi, neboť je předmětem časté kritiky.

2. Čs. zpravodajská služba a Státní bezpečnost měly ve vedení Charty 77 své lidi, jejichž prostřednictvím její činnost usměrňovaly a ovlivňovaly.

3. Prostřednictvím Charty 77 se čs. politické, vládní a zpravodajské orgány dozvídaly o úmyslech a opatřeních domácí i zahraniční opozice, o názorech a poselstvích představitelů západních demokracií, které v Praze, Brně či Bratislavě tlumočily při svých návštěvách vládní nebo soukromé osoby. Jejich rozhovory byly přísně sledovány, odposlouchávány, shromažďovány a vyhodnocovány. Názory, že se tyto schůzky mnohokrát uskutečnily bez vědomí Státní bezpečnosti, jsou naivní a neodůvodněné, neboť tajná policie při návštěvách ČSSR sledovala od příjezdu až do odjezdu všechny důležité osobnosti bez ohledu na čas a náklady.

4. Prostřednictvím Charty byly vydávány různé dezinformace, které měly za cíl klamat světové veřejné mínění a vnášet neklid, nedorozumění a nedůvěru a byla často příčinou rozkolu jednoty západních mírových hnutí a ochránců přírody.

5. Mnozí signatáři Charty 77, zavázaní a vyškolení pro spolupráci s čs. zpravodajskou službou doma i v zahraničí snadněji získávali jako "oběti režimu a zastánci lidských práv" důvěru, a to jak mezi občany doma, tak v zahraničí, a mohli i lépe pronikat do exilového života, jeho organizací nebo zahraničních zpravodajských či špionážních služeb. Mnozí získali vliv, vstup a důvěru ve vysokých vládních, soukromých či univerzitních místech, organizacích, společnostech, nadacích a byli přijímáni jako konzultanti nebo poradci při řešení důležitých politických rozhodnutí.

6. Československé sdělovací prostředky vedly často i naoko ostrou denunciační kampaň proti takovým osobám a používaly k ní i nejbližších rodinných příslušníků. V exilu pak tito lidé často vystupovali jako nesmiřitelní odpůrci režimu, aby pak na cizí cestovní pasy, s jinými jmény a přes jiné země, jako např. Rakousko, Maďarsko, Polsko nebo Jugoslávii, jezdili do Československa, kde podávali v tajných bytech nebo úřadovnách zpravodajských služeb ministerstva vnitra nebo ministerstva národní obrany své "raporty", dostávali další pokyny či materiální vybavení pro svoji špionážní práci, vyrobené v laboratořích ministerstva vnitra v Praze -Podolí, nebo ve věznicích, jako jsou Valdice, Ruzyně či Leopoldov. Jedním z takových podezřelých cestovatelů byl plukovník Hodic, signatář Charty 77, který si pro své instrukce jezdil do Maďarska nebo Rumunska, kde dostával v tajných vilách rumunské zpravodajské služby v Mangalii potřebné pokyny. Jeho místo ve vídeňském Institutu pro strategické studie zaujal nyní jeho přítel Zdeněk Mlynář. K tomu snad není třeba dalších komentářů.

K otázce, zda československé mocenské orgány mohly zničit Chartu 77 či ne, je možno zaujmout jednoznačně kladné stanovisko. Pražské, brněnské či bratislavské úzké vedení Charty nepředstavovalo i s tzv. tajnými spolupracovníky více než 30 - 40 osob. K těm patřilo ještě 10 - 15 aktivních členů VONSu. Ostatní signatáři, roztroušení nepravidelně po celé republice, bez vnitřního spojení, bez informací o záměrech centrálního vedení, nepředstavovali pro československé mocenské orgány žádnou důležitou organizaci, kterou by nebylo možné během jediné, centrálně zorganizované akce v několika nočních hodinách zničit. Podle názoru příslušných činitelů ministerstva vnitra by stačilo zavřít či izolovat oněch 30 - 40 osob, čímž by došlo k naprosté destrukci celé chartistické činnosti. Z hlášení signatářů-agentů věděla federální zpravodajská správa ministerstva vnitra a příslušné orgány StB národních ministerstev o hnutí každého jednotlivce, o každé jeho cestě či úmyslu. Bylo by možno toto tvrzení doložit fakty.

Větším trnem v oku Státní bezpečnosti než Charta 77 byl VONS. Však také za činnost v něm zaplatilo více osob mnohaletými kriminály, jako například Albert Černý z Brna, jehož soudní a pak i vězeňský postih pro něho znamenal doslova rodinnou i lidskou tragédii. Je to sice politováníhodná situace, ale v souvislosti s jeho zatčením a uvězněním zde existují podezřelé okolnosti. Proč a z jakého důvodu právě na něho bylo naléháno, aby umístil ve svém bytě archív Charty 77, o němž se za zcela neobjasněných okolností dozvěděla nikoli brněnská, ale pražská Státní bezpečnost, aby ho pak i s panem Černým zajistila. Ačkoli byl Albert Černý současně i členem VONSu, starala se Charta o něho naprosto minimálně a ač je to k nevíře, podporu jeho rodině poskytoval sovětský akademik Sacharov. Charta 77 pro něj neměla "dostatek" finančních prostředků, ačkoli jinak rodiny dalších právě vězněných signatářů Charty nepostrádaly, kromě manželů, otců či milenců, vůbec nic. Přesto nelze tvrdit, že by o činnosti VONSu neměla Bezpečnost přehled, nebo ji naopak věnovala malou pozornost. Přestože ve VONSu byla řada osob jen formálně a nic nedělaly, a jejich jmenovitá přítomnost pro ně byla jen důvodem devizových příjmů, pracovala v něm na druhé straně řada statečných a poctivých občanů, které se nepodařilo přesvědčit, zlomit či získat ke spolupráci. Činnost VONSu byla policii tím pověstným trnem v oku proto, že odhalovala záměry a metody policejní, justiční a vězeňské správy. Kromě několika "statečných" nebyla řada ostatních, podle vyjádření jednoho z nich, ochotna v případě potřeby přejít z jedné ulice do druhé, přestože za svoje členství ve VONSu pobírali tuzexové bony. Zajímavé však je, že mezi tyto statečné a odvážné lidi je nutno počítat především ty, kteří byli současně hluboce věřícími křesťany. Proto je natolik podivné, že si právě VONS vybral za svého mluvčího v zahraničí pana Medka a dr. Němce, který bez problémů a za vědomí široké veřejnosti vycestoval do Rakouska, ačkoli do té doby formující se VONS využíval k oznamování svých sdělení zpravodajskou agenturu Reuter, sídlící tehdy na Národní třídě, protože v tiskové agentuře AFP panovala, i po zrušení kanceláře Reuter, nedůvěra, neboť v ní seděl agent StB. Stejná nedůvěra panovala i k západoněmecké DPA pro její spolupráci se sesterskou organizací v NDR - ADN, sídlící na dřívějším Engelsově nábřeží v domě číslo 78, pod bytem Václava Havla. Takže když shrneme všechny tyto podezřelé a jakoby náhodně seskupené okolnosti a dosadíme za neznámé X patřičné jméno, může se jevit jako opodstatněné, že mluvčího VONSu v zahraničí s jeho podivnými známostmi a styky dosadil nikoli VONS sám, ale Státní bezpečnost.

Zajímavý byl i postoj katolické církve k Chartě 77. Přestože Charta i VONS vydaly každý zvlášť nebo společně různá prohlášení k situaci věřících a k náboženské situaci v Československu, nezískala si Charta 77 důvěru nejvyšších katolických kruhů. Katolická církev v Československu měla své problémy se svými kolaborujícími kněžími, působícími v hnutí Pacem in Terris, kteří se stali poslušnou hlásnou troubou režimu. Když jsem měl možnost diskutovat o této otázce s vysokými představiteli katolické církve v Československu a ptal se po příčinách tohoto stavu, dostal jsem velice obšírnou, hodnověrnou, ale i překvapující odpověď.

Katolická církev byla vystavena za dobu komunistické vlády v Československu od samého počátku obrovskému tlaku, který byl vykonáván s cílem církev a církevní hnutí paralyzovat a postupně zničit. V případě, že se to nepodaří (což se prokázalo jako skutečnost), získat církevní hodnostáře na svou stranu, zavázat je k poslušnosti a popř. je získat ke spolupráci jako agenty zpravodajské služby. Církev sama je nejlépe zorganizovanou společností, do níž je nesnadné proniknout a její činnost paralyzovat. Takovému tlaku nebylo církevní hnutí v Čechách a na Moravě ani za německé okupace nikdy vystaveno, neboť cílem německých okupantů nebylo církevní hnutí rozbít, ale získat ho ke spolupráci, popřípadě ho neprovokovat k aktivnímu protiněmeckému odboji. Protože je podle sdělení vysokého církevního představitele tlak na každého církevního činitele i věřícího již značně dlouhý a byly k tomu používány všechny dostupné metody (od věznění, mučení, poprav k odnímání souhlasu k výkonu kněžské služby, atd.), řada kněží v důsledku tohoto tlaku podlehla. Příliš často a příliš veřejně se hovořilo o úzké spolupráci olomouckého biskupa Vrány a děkana bohoslovecké fakulty v Litoměřicích dr. Vymětala s StB. Cesta biskupa Vrány do Sýrie či předsednictví dr. Vymětala v kolaborantské Pacem in Terris jsou toho dostatečným důkazem. Není snadné vyjádřit důvody církevních kruhů k odmítání úzké spolupráce s Chartou 77. Lze to snad vyjádřit jednoduchými slovy, že "čeho je příliš, toho je dost", což znamená - nač poskytovat agentům z Charty další vědomosti o činnosti dobře organizované a fungující církevní pospolitosti. Navíc, kdyby si Charta 77 získala svojí činností důvěru širokých církevních kruhů a věřících, pak by počet signatářů-katolíků dosáhl několika desítek tisíc. O tomto faktu nás mohly přesvědčit obrovské manifestace na moravském Velehradě a slovenské Levoči. Kdyby byla tedy Charta 77 tak přítažlivá pro české, moravské a slovenské katolíky, kteří svojí náboženskou účastí na těchto slavných poutích dali režimu jasně najevo svůj postoj, pak by Charta neměla tisícovku, ale nejméně sto tisíc signatářů. To by ovšem musela svojí činností být přítažlivá pro širokou československou veřejnost, a církev sama, kdyby byla přesvědčena o správnosti její činnosti, by své věřící k podpisu Charty 77 vybízela. Za tohoto stavu však o činnost Charty měly více zájem exilové kruhy v zahraničí, čímž se vytvářelo, jak jsem již na začátku řekl, více legend a nepravd než pravdy a objektivního pohledu.

Být disidentem v Československu nebylo tak docela nebezpečné. Záleželo však především na tom, čím byl disident předtím. A v Chartě je disidentství dvojí, jak konstatoval časopis Paneuroaenne (vydávaný v Německu). Čili potvrdil to, co je z důvěryhodných zdrojů o Chartě známo již od roku od roku 1978, kdy se ve vedení Charty začaly prosazovat bývalí prominentní komunisté, a to jak z éry Gottwaldovy, Zápotockého či Novotného, tak z období tzv. Pražského jara. Nejen tedy, že byla Charta na scestí, ale některými prohlášeními, vzniklými nepochybně v dílně StB, se dala do služeb této organizace a klamala, jakoby nebylo dost dezinformací, lživých či podvržených zpráv vlastního dezinformačního centra federálního MV, falešných zpráv, dopisů, hlášení či jiných písemností, vyrobených touto organizací. Že není pro tyto služby nic nemožné či vyloučené, stačí připomenout tzv. dopis prezidenta Reagana s vlastnoručním podpisem, adresovaný španělskému králi Juanu Carlosovi, jenž byl vyroben v roce 1981 v balašinské centrále KGB, vystavěné finskými firmami podle vzoru americké CIA. Kdybychom chtěli při této příležitosti citovat český výrok o možnosti těchto služeb, pak by do tohoto článku správně zapadlo rčení -nemožné ihned, zázraky do tří dnů.

Charta se nechtěla stát politickou opozicí, politickou stranou, organizací s pevnou strukturou, jako např. polské odbory Solidarita. Holandská komunistická strana kdysi Chartě sdělila, že napříště bude jednat pouze s ní a nikoli s KSČ, ovšem s podmínkou, že se Charta stane politickou organizací a nikoli občanskou iniciativou. Samo toto pojmenování nic neznamená a nic nevyjadřuje, protože až na výjimky občané ČSSR žádnou iniciativu nevyvíjeli. Charta nebyla schopna zorganizovat se do hnutí jako např. Jazzová sekce a nedovedla svojí činností získat přítažlivost pro desetitisíce lidí, jako právě Jazzová sekce. Charta se stala v povědomí občanů Československa organizací, "jejíž členové si sami rozbíjejí hlavu, aniž by věděli proč." Většina lidí se domnívala, že být signatářem Charty je něco jako duševní úchylka, něco jako přechodné či trvalé pomatení smyslů bez jakéhokoli významu pro společnost. Proto také Charta nezískala na svoji stranu nejen většinu, ale vůbec takovou část obyvatelstva, aby ji režim bral vážně a musel dojít k závěru, že je nutné s ní vést dialog. Proto se režim také tvářil, jakoby neexistovala, na její petice neodpovídal a její mluvčí ignoroval. Pro domácí veřejnost byla Charta něco jako mrtvý, dodatečně zabalený do zimníku, aby mu nebyla zima. Charta je tedy dítě režimu, které bylo vypipláno mateřským mlékem zpravodajských služeb a teprve potom došlo i tak "významným činitelům mezinárodního dělnického hnutí", jako byl V. Bil'ak a spol., že to může být užitečná organizace imperialistických idiotů, pomáhajících si uplést provaz, na němž se pak sami oběsí. Neboť Charta byla více známa v zahraničí než doma, a kdyby její činnost, organizovanou a řízenou moskevskou a pražskou organizací KGB a StB, přestaly popularizovat rozhlasové stanice, zejména Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, sešla by na úbytě. Více než vlastnímu obyvatelstvu a exilu, prospívala těmto chobotnicovým organizacím, pomáhajícím v žoldu komunismu zachvátit celý svět. Českému obyvatelstvu by se to mohlo jevit zcela podobně, jako onen pověstný plakát z dob nacistické okupace, na kterém byla namalována krvavá ruka, rozpínající se z Moskvy nad Prahou a světem. Nápis byl ještě krutější než kresba samotná. Jak blízko pravdy byl autor tohoto plakátu, o tom jsme se mohli přesvědčit a stále přesvědčujeme. Katyň, varšavské povstání, berlínské povstání, okupace Československa. A k tomu vlastní genocida, která znamenala smrt více než 20 milionů sovětských obyvatel, milion Afghánců padlých v boji za svoji svobodu. K tomu však Charta mlčela! Tato fakta se nehodila do programové části dezinformačního centra. Zato se tam hodilo poděkování arcibiskupovi Desmondovi Tutu či poselství nikaragujskému Ortegovi. Když dva dělají totéž, není to totéž. I poradci prezidenta Reagana či Bushe by měli být lépe informováni, než jejich ústy poděkovali za vytrvalou činnost československé zpravodajské službě za "spolupráci" s Chartou 77. Také vládní, veřejné a soukromé zdroje finančních a jiných prostředků pro Nadaci Charty by se měly více zajímat, jak se s těmito prostředky zachází a komu jsou určeny.

 

Závěr

Po přečtení tohoto článku by mohl vzniknout dojem, že většina signatářů Charty 77 úzce spolupracovala s československou Státní bezpečností. Tak tomu však samozřejmě není. Mezi signatáři byla většina poctivých a obětavých lidí, kteří podepsali toto prohlášení s čistým úmyslem. Dnes toto prohlášení již nepostačuje, neboť mnozí signatáři jsou činností a různými projevy svých "mluvčích" znechuceni. Charta nechtěla být žádnou politickou či jinou organizací s pevně stanovenou strukturou. To odporovalo zájmům československé policie a zájmům některých kruhů v Chartě samé. Především proto, že by policie mohla ztratit absolutně přehled, který svojí činností Charta umožňovala. Dále, vytvořením takové struktury (např. podle vzoru politických stran) by prominentní činitelé Charty ztratili své postavení, které měli na základě nedemokratických forem řízení. Tak například mluvčí Charty nebyli a nejsou voleni se souhlasem všech signatářů, prohlášení jsou vydávána za celou Chartu, aniž by ostatní o nich věděli, nebo se k nim mohli vyjádřit. Není udržováno žádné vnitřní spojení, a tak ostatní signatáři nemají absolutně žádný přehled o záměrech a činnosti "svých mluvčích". Také členem VONSu se podle jejich vyhlášení může stát každý signatář Charty, ale ve skutečnosti jim mohl být jen ten, koho úzký kruh pro tuto práci určil, vybral či odsouhlasil, přestože mnozí lidé byli a jsou ve VONSu pouze formálně.

Při svých návštěvách v Československu a při rozhovorech se signatáři Charty i řadovými občany jsem došel k přesvědčení, že hlavní moc v Československu vykonává státní policie, zejména pak složky které patřily do zpravodajské správy federálních služeb MV. Tyto policejní, zpravodajské, špionážní a kontrašpionážní organizace řízené sovětskou tajnou službou KGB, mají takovou moc, že kontrolovaly v podstatě celý život v ČSSR. Jejich agenti jsou rozmístěni od ministerstev až po nejmenší dílnu, provoz či kancelář. Státní policie měla obrovskou síť svých informátorů, kteří za drobné výhody či pardonování různých přestupků (např. opilství, porušení dopravních předpisů, menší krádeže apod.) se za tyto protislužby stávali beztrestní. Proto nelze předpokládat, že činnost takovéhoto společenství, jako je Charta (které KSČ a bezpečnosti leželo v žaludku od samého vzniku), nechali bez povšimnutí. Vzhledem k tomu, že se špionážním a protišpionážním organizacím podařilo proniknout a ovládnout i různé zahraniční vládní, polovládní či soukromé organizace a sdružení, je naivní se domnívat, že by nepronikly do tak otevřeného společenství jako Charta 77 a od samého začátku ho nemanipulovaly. Mezi způsoby a prostředky státní policie patřily difamace, zastrašování, bití a únosy, ale také podobné akce, provedené jen naoko k oklamání veřejnosti. Za tímto účelem prováděla zastírací manévry, aby oddálila osoby, které potřebovala získat, školit nebo vybavit různými prostředky a pomůckami. Krátkodobé výslechy, pobyty v psychiatrických a podobných zařízeních jsou vhodné k tomu, aby agent nebo konfident měl potřebné alibi pro toto období. K tomu slouží řada tajných bytů, celých domů, vil a různých zařízení, které policie vlastní a mohla by je pro tyto účely využít. Mezi ně patřila i taková zařízení, jako je Státní sanatorium, nemocnice pro příslušníky MV, uzavřená oddělení Vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích a ozdravovny MV po celé republice.

Ke zvýšení důvěryhodnosti svých agentů používala čs. státní policie i takové metody, jako jsou "napadání, odvlečení, přepadení a bití" bez vážných následků. Takové akce jsme mohli sledovat již od samého začátku vzniku Charty 77, ale i při jiných příležitostech. Oznámení takového činu veřejnosti pak zvyšuje důvěru v napadeného, aniž by někomu přišlo na mysl, že se jedná o agenta, informátora nebo donašeče bezpečnosti a nikoli o oběť.

Při sledování důvodů vystěhování dojdeme také k překvapujícím závěrům. Zatímco některým jedincům kladla Bezpečnost, která jediná rozhodovala o tom, kdo se smí či nesmí vystěhovat, neuvěřitelné překážky spojené s psychickým i fyzickým nátlakem až na hranice únosnosti, přičemž byly jako důvody zamítnutí uváděny nejrůznější, obvykle vymyšlené důvody, některým lidem bylo vystěhování povoleno bez nejmenších překážek. Přitom, jak jsem již uvedl, se jednalo o osoby politicky, společensky i jinak vysoce postavené, často nositele tzv. důležitého vojenského a státního tajemství. Jak jsou známy metody práce Státní policie, pak jsou tyto případy nanejvýš podezřelé a proto bývaly často předtím zakrývány těmito opatřeními (únosy, zbití apod.). Velice zajímavé je i srovnání různých dokumentů, vydaných Chartou 77. Jejich pozorným studiem je možné vystopovat, kdo vedl ruku pisatele, čili rukopis Státní policie, nebo kdy taková prohlášení byla vyrobena přímo v jejích dílnách. Při rozhovoru s jedním bývalým vysoce postaveným disidentem, který byl po předchozím věznění vyhoštěn na Západ, vyprávěl o metodách Státní bezpečnosti, které používala při nátlaku na obviněné. Předně to byly mnohahodinové, noční výslechy, při kterých vyšetřovatelé předstírají hluboké znalosti o "trestné činnosti", nadhazují možnosti rozšíření trestního stíhání o nebezpečné paragrafy, jako jsou špionáž, velezrada, nebo sabotáž či podvracení republiky, na které byly sazby od 8 do 25 let vězení nebo i smrt. Obviněný byl po dlouhé měsíce naprosto odříznut od rodiny a známých, bez styku s vnějším světem. Po delším období, kdy se vyšetřovatelé domnívali, že již "změkl", mu byla nabídnuta spolupráce či veřejné prohlášení s okamžitým zastavením trestního stíhání a propuštěním z vězení. Vyprávěl mi, jak mu StB předložila vyrobené písemnosti, že byl na pochybách, jestli je opravdu nepsal on sám. A když odmítl uznat autorství těchto písemností, měli již vyšetřovatelé v zásuvce vypracovanou expertízu Výzkumného ústavu MV, která jednoznačně potvrzovala jeho autorství. Když odmítl nabídku ke spolupráci, zhoršil se nátlak na něho jak ze strany vězeňské správy, která ochotně plnila přání StB, a která je brala jako příkaz, neboť se jí bála, tak byl často do cely nasazeným kriminálníkem napadán a týrán. Toto svědectví, o jehož věrohodnosti není pochyb, dokumentuje možnosti čs. státní policie, která v totalitním systému nebyla ve své činnosti omezována, měla k dispozici neomezené finanční fondy, z jejichž používání nemusela předkládat vyúčtování a měla k dispozici nejnovější techniku, koupenou, ukradenou či jinak získanou ze západních zemí.

Posledním momentem, vzbuzujícím podezření vůči Chartě a některým jejím signatářům byla naprostá beztrestnost při vydávání různých prohlášení. Jestliže vydali podobná prohlášení jiní, jako např. Výbor Jazzové sekce, byli ihned voláni k výslechu a bylo jim vyhrožováno soudním a trestním postihem, a to proto, že tato prohlášení zřejmě neprošla "schvalovacím řízením" či byla vydána bez vědomí a souhlasu StB. Je toho mnoho neznámého, co by vyžadovalo další zkoumání a sledování vcelku široké a neomezované činnosti Charty 77. Jednoznačně je však možno z doložených znalostí a svědectví tvrdit, že kdyby měla StB a KSČ zájem na tom, aby Charta 77 přestala fungovat, zanikla by v tichu a klidu přes noc.